Veliký plán vykoupení
Vím, že když činíme upřímné pokání, naše hříchy opravdu zmizí, beze stopy!
Několik měsíců před smrtí presidenta Boyda K. Packera jsme měli jako generální vedoucí kněžství a pomocných organizací vzácnou příležitost vyslechnout si proslov, jejž k nám pronesl. Nemohu přestat myslet na to, co řekl. Podělil se s námi o to, že ve svém životě hledal a snažil se najít důkaz hříchů, kterých se dopustil a ze kterých činil upřímné pokání, ale nemohl po nich nalézt jedinou stopu. Díky smírné oběti našeho milovaného Spasitele Ježíše Krista a upřímnému pokání jeho hříchy zcela vymizely, jako by se nikdy nestaly. Ten den nás pak president Packer pověřil, abychom jako vedoucí svědčili o tom, že toto platí pro každého z nás, kdo činí upřímné pokání.
Znám jednoho muže, jenž se před několika lety dopustil morálních přestupků. Po nějakou dobu se tento muž příliš styděl a netroufl si o tom mluvit s manželkou ani s vedoucími kněžství. Chtěl činit úplné pokání, ale ve skutečnosti řekl, že je ochoten vzdát se raději svého vlastního věčného spasení, než aby svou manželku a děti vystavil zármutku, hanbě či dalším následkům, které by způsobilo jeho vyznání.
Když zhřešíme, Satan se nás často snaží přesvědčit, že nesobeckým řešením je chránit druhé před zničujícím poznáním našich hříchů, včetně toho, že se nevyznáme biskupovi, který nám může požehnat skrze klíče kněžství jako všeobecný soudce v Izraeli. Pravda je však taková, že nesobeckým a křesťanským řešením je vyznat se a činit pokání. Toto je veliký plán vykoupení připravený Nebeským Otcem.
Tento drahý muž se nakonec vyznal své věrné manželce i svým církevním vedoucím a vyjádřil hlubokou lítost. Přestože to bylo to nejtěžší, co kdy udělal, pocity úlevy, pokoje, vděčnosti a lásky k našemu Spasiteli a poznání toho, že Pán nadlehčuje jeho těžké břímě a nese je, v něm vyvolaly nevýslovnou radost nehledě na důsledky a na jeho budoucnost.
Byl si jist, že jeho manželka a děti budou zdrceny – a také byly; a že bude následovat disciplinární opatření a uvolnění z povolání – a to také následovalo. Byl si jist, že jeho žena bude zklamaná, zraněná a rozzlobená – a to také byla. A byl přesvědčen, že ho opustí a děti si vezme s sebou – to ale neudělala.
Vážný přestupek někdy vede k rozvodu a v některých situacích to může být nezbytné. Tento muž byl však překvapen, když ho manželka přijala a rozhodla se mu pomáhat, jak jen bude moci. Postupem času byla schopna mu úplně odpustit. Pocítila uzdravující moc, již pro ni Spasitelovo Usmíření má. Nyní, po mnoha letech, jsou tito manželé a jejich tři děti silní a věrní. Tento manželský pár slouží v chrámu a má úžasné a láskyplné manželství. V životě onoho muže je patrná hloubka jeho svědectví a jeho láska ke Spasiteli a vděčnost za Něj.
Amulek svědčil: „Chtěl bych, abyste vyšli a nezatvrzovali již déle srdce své; … budete-li činiti pokání …, veliký plán vykoupení se pro vás bude ihned uskutečňovati.“1
Když jsem sloužila s manželem v době, kdy byl presidentem misie, jednoho dopoledne jsme jeli na letiště vyzvednout velkou skupinu misionářů. Povšimli jsme si jednoho mladého muže. Vypadal smutně, sklíčeně a téměř úzkostně. Celé odpoledne jsme ho starostlivě pozorovali. Večer tento mladík učinil opožděné vyznání hříchu a jeho vedoucí rozhodli, že se musí vrátit domů. I když nás velmi zarmoutilo, že se zachoval nečestně a nečinil pokání před nástupem na misii, cestou na letiště jsme ho upřímně a s láskou pochválili za to, že měl odvahu přiznat svou chybu, a slíbili jsme mu, že s ním zůstaneme v úzkém kontaktu.
Tento úžasný mladý muž měl to požehnání, že měl skvělé rodiče, úžasné vedoucí kněžství a milující sbor, který ho podpořil. Po roce pilného úsilí učinil úplné pokání, přijal Spasitelovo Usmíření a mohl se do naší misie vrátit. Je pro mě těžké popsat pocity radosti, které jsme měli, když jsme tohoto mladého muže vyzvedávali na letišti. Byl naplněný Duchem, šťastný, sebejistý před Pánem a toužil věrně sloužit na své misii. Stal se z něj vynikající misionář a později jsme měli s manželem výsadu zúčastnit se jeho chrámového pečetění.
Naopak znám misionářku, která věděla, že by kvůli hříchu, jehož se dopustila před misií a nevyznala ho, určitě musela odjet domů dříve, a tak si vytvořila plán, že bude na misii pracovat obzvlášť pilně a že svůj hřích vyzná presidentu misie až několik dní před jejím koncem. Nepociťovala zármutek podle Boha a pokoušela se obejít plán, který náš milující Spasitel poskytl každému z nás.
Během naší misie jsem jednou doprovázela manžela na pohovor před křtem, který měl s jedním mužem. Zatímco vedl pohovor, čekala jsem venku s misionářkami, které tohoto muže učily. Po skončení pohovoru můj manžel misionářkám řekl, že tento člověk může být pokřtěn. Onen drahý muž plakal a vzlykal a vysvětloval nám, že si byl jist, že kvůli vážným hříchům, jichž se v životě dopustil, nebude moci být pokřtěn. Jen málokdy jsem viděla takovou radost člověka, který vyšel z temnoty a vstoupil do světla, jaké jsem byla svědkem tehdy.
Starší D. Todd Christofferson svědčil:
„Díky víře v milosrdného Vykupitele a v Jeho moc se potenciální zoufalství mění v naději. Srdce a touhy člověka se mění, a kdysi přitažlivý hřích se stává čím dál tím odpudivějším. …
Cena, kterou je při pokání nutné zaplatit, jakákoli, je pohlcena v radosti odpuštění.“2
Tyto zážitky mi připomínají Enose z Knihy Mormonovy, který „volal [k Pánu] v mocné modlitbě“ a poté uslyšel hlas řka: „Enosi, tvoje hříchy jsou ti odpuštěny. …
A já, Enos, jsem věděl, že Bůh nemůže lháti; pročež, moje vina byla zahlazena.
A já jsem pravil: Pane, jak se to stalo?
A on mi pravil: Pro tvou víru v Krista. … Pročež hleď, víra tvá tě uzdravila.“3
Když jsem si připravovala tento proslov, zajímalo mě, jak rozumějí pokání naše vnoučata a jaké pocity chovají ke Spasiteli, a tak jsem požádala naše děti, aby jim položily několik otázek. Odpovědi našich vnoučat mě dojaly.
Co je to pokání? „Když někoho uhodím, můžu se mu omluvit a pomoct mu.“
Jak se cítíš, když činíš pokání? „Cítím Ho; cítím, jak mě hřeje, a mé špatné pocity odejdou.“
Co si myslíš o Ježíšovi a o Nebeském Otci, když činíš pokání? „Mám pocit, že Ježíš si myslí, že vykonat Usmíření stálo za to, a že je rád, že s Ním můžeme znovu žít.“
Proč si Ježíš a Nebeský Otec přejí, abych činil pokání? Slovy naší dospívající vnučky: „Protože mě milují! Abych mohla dělat pokroky a stát se takovou, jako jsou Oni, musím činit pokání. Také si přeji, aby byl Duch stále se mnou, a tak musím činit pokání každý den, aby mě mohl provázet. Nikdy Jim nebudu moct dostatečně poděkovat.“
Když slyšela tyto otázky čtyřletá Brynlee, řekla: „Nevím, tati. Pověz mi o tom.“
Na minulé generální konferenci prohlásil starší Jeffrey R. Holland: „Ať již je podle vás jakkoli pozdě, ať již jste podle vás promarnili jakkoli mnoho šancí, ať jste podle vás udělali jakkoli mnoho chyb, … nebo jste se jakkoli vzdálili od domova, rodiny a Boha, svědčím o tom, že jste se nevzdálili z dosahu božské lásky. Není možné, abyste se propadli níže, než kam dosáhne nekonečné světlo Kristova Usmíření.“4
Tolik si přeji, aby každé mé dítě, vnouče a každý z vás – mých bratrů a sester – pociťoval radost a blízkost k Nebeskému Otci a našemu Spasiteli, když každý den činíme pokání ze svých hříchů a slabostí. Každé dítě Nebeského Otce, jež je za sebe zodpovědné, potřebuje pokání. Zvažme, ze kterých hříchů potřebujeme činit pokání. Co nám brání? V čem se potřebujeme zlepšit?
Vím, že – jak to pocítil president Packer a vydal o tom svědectví – když činíme upřímné pokání, naše hříchy opravdu zmizí, beze stopy! I já osobně pociťuji lásku, radost, úlevu a sebedůvěru před Pánem, když činím upřímné pokání.
Největšími zázraky v životě pro mě nejsou rozdělení Rudého moře, pohnutí horou ani samotné uzdravení těla. K největšímu zázraku dochází tehdy, když pokorně přicházíme v modlitbě ke svému Otci v nebi, vroucně prosíme o odpuštění a pak jsme od těchto hříchů očištěni skrze smírnou oběť našeho Spasitele. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.