Ó, jak veliký je plán našeho Boha!
    Footnotes

    Ó, jak veliký je plán našeho Boha!

    Jsme obklopeni takovou dechberoucí hojností světla a pravdy, že si říkám, zda si skutečně vážíme toho, co máme.

    Jsme velmi požehnáni, že jsme se znovu shromáždili na této celosvětové konferenci pod vedením našeho drahého proroka a presidenta, Thomase S. Monsona. Bratře presidente, máme vás rádi a z celého srdce vás podporujeme!

    Během svého profesního života jsem se jako pilot velmi spoléhal na přesnost a spolehlivost počítačových systémů, ale s vlastním počítačem jsem musel pracovat jen zřídka. Když jsem pracoval v manažerské pozici v kanceláři, pomáhaly mi s těmito úkoly asistentky a sekretářky.

    To vše se změnilo v roce 1994, kdy jsem byl povolán generální autoritou. Mé povolání přinášelo mnoho úžasných příležitostí sloužit, ale jeho součástí byla také spousta kancelářské práce pro Církev – víc, než jsem si kdy uměl představit.

    K mému zděšení se hlavním nástrojem ke zvládání mé práce stal osobní počítač.

    Poprvé v životě jsem se musel ponořit do tohoto zvláštního, tajemného a nepochopitelného světa.

    Od začátku jsme s počítačem nebyli moc velcí přátelé.

    Technicky zdatní jedinci se mě snažili naučit, jak počítač používat. Doslova mi stáli za zády, nakláněli se mi přes rameno, a když na klávesnici vyťukávali svou symfonii, míhání jejich prstů šlo stěží postřehnout.

    „Vidíte?“ říkali s hrdostí. „Takhle se to dělá.“

    Neviděl jsem nic. Byla to svízelná cesta.

    Má křivka učení připomínala spíše cihlovou zeď.

    Vyžadovalo to velké množství času, opakování a trpělivosti; nezanedbatelnou porci naděje a víry; spoustu povzbuzování ze strany mé ženy a mnoho litrů limonády bez cukru, jejíž značku ani nebudu jmenovat.

    Nyní, po 22 letech, jsem počítačovými technologiemi obklopen. Mám e-mailovou adresu, účet na Twitteru a stránku na Facebooku. Vlastním chytrý telefon, tablet, notebook a digitální fotoaparát. A i když se technickými dovednostmi nejspíš zcela nevyrovnám běžnému sedmiletému dítěti, na někoho, komu je přes sedmdesát, si vedu dobře.

    Ale všiml jsem si něčeho zajímavého. Čím zdatnější v používání technologií jsem, tím více je považuji za samozřejmost.

    Po velkou část historie lidstva se komunikace odehrávala rychlostí koně. Zaslat zprávu a dostat odpověď mohlo trvat celé dny, ba i měsíce. Dnes naše zprávy putují tisíce kilometrů po obloze či tisíce metrů pod mořem, aby se dostaly k někomu na druhém konci světa, a pokud se zpozdí třeba jen o pár sekund, jsme nespokojení a netrpěliví.

    Asi je to lidská přirozenost – když se s něčím lépe seznámíme, i když je to něco zázračného a dechberoucího, přestaneme nad tím žasnout a vnímáme to jako něco běžného.

    Bereme duchovní pravdy za samozřejmost?

    Bereme-li za samozřejmost moderní technologie a vymoženosti, není to možná až tak důležité. Naneštěstí však někdy zaujímáme podobný postoj i k věčné nauce evangelia Ježíše Krista, jež rozšiřuje duši. V Církvi Ježíše Krista je nám toho mnoho dáno. Jsme obklopeni takovou dechberoucí hojností světla a pravdy, že si říkám, zda si skutečně vážíme toho, co máme.

    Pomyslete na první učedníky, kteří kráčeli a hovořili se Spasitelem během Jeho pozemského působení. Představte si vděčnost a zbožnou úctu, jež jim musely zaplavit srdce a mysl, když Ho uviděli poté, co vstal z hrobu, a když se dotýkali ran na Jeho rukou. Jejich život se navždy změnil!

    Pomyslete na první Svaté v této dispensaci, kteří znali Proroka Josepha Smitha a slyšeli ho kázat znovuzřízené evangelium. Představte si, co museli pociťovat, když se dozvěděli, že závoj mezi nebem a zemí se opět rozestřel, což na svět vrhlo světlo a poznání z našeho nadpozemského celestiálního domova.

    Ale především pomyslete na to, jak jste se cítili, když jste poprvé uvěřili a porozuměli tomu, že jste opravdu dítě Boží; že Ježíš Kristus ochotně trpěl za vaše hříchy, abyste mohli být znovu čistí; že moc kněžství je skutečná a dokáže vás připoutat k vašim blízkým na čas a celou věčnost; že v dnešní době je na zemi žijící prorok. Není to snad úžasné a podivuhodné?

    Vezmeme-li to vše v úvahu, jak by vůbec mohlo být možné, abychom ze všech lidí právě my nebyli nadšení z možnosti jít na církevní bohoslužbu? Nebo aby nás unavovalo čtení svatých písem? Předpokládám, že toto by bylo možné jen tehdy, kdyby naše srdce nemělo citu, nedokázalo zažívat vděčnost a úžas vůči posvátným a vznešeným darům, jež nám Bůh uděluje. Pravdy, které člověku mění život, máme před očima a na dosah ruky, ale občas po cestě učednictví kráčíme jako náměsíční. Až příliš často se necháváme rozptýlit nedokonalostmi druhých členů místo toho, abychom se řídili příkladem našeho Mistra. Kráčíme po cestě poseté diamanty, ale dokážeme je stěží odlišit od obyčejných oblázků.

    Povědomé poselství

    Když jsem byl mladý muž, kamarádi se mě ptávali na mé náboženství. Často jsem se pustil do vysvětlování odlišností, jako například Slova moudrosti. Jindy jsem zdůrazňoval, co máme společného s ostatními křesťanskými církvemi. Nic z toho je moc nezaujalo. Ale když jsem mluvil o velikém plánu štěstí, který pro nás jakožto pro své děti Nebeský Otec má, věnovali mi pozornost.

    Pamatuji si, jak jsem zkoušel nakreslit plán spasení na tabuli v jedné třídě naší kaple ve Frankfurtu v Německu. Nakreslil jsem kruhy představující předsmrtelný život, smrtelnost a návrat k našim Nebeským rodičům po tomto životě.

    Jako dospívající jsem se o toto úžasné poselství velmi rád dělil. Když jsem tyto zásady vysvětloval svými prostými slovy, srdce mi přetékalo vděčností za Boha, který miluje své děti, a za Spasitele, který nás všechny vykoupil ze smrti a pekla. Byl jsem na toto poselství lásky, radosti a naděje hrdý.

    Někteří mí přátelé říkali, že jim toto poselství zní povědomě, přestože se o tom v rámci své náboženské výchovy neučili. Měli pocit, jako by vždy věděli, že jsou tyto zásady pravdivé, a jako bych jen osvětlil něco, co bylo vždy a hluboce zasazeno v jejich srdci.

    Máme odpovědi!

    Podle mě každá lidská bytost nosí v srdci v nějaké podobě základní otázky ohledně života samotného. Odkud jsem přišel? Proč jsem zde? Co se stane, až zemřu?

    Takovéto otázky si smrtelníci pokládají již od úsvitu času. Filosofové, badatelé a učenci zasvěcují svůj život i majetek tomu, aby na ně našli odpovědi.

    Jsem vděčný za to, že znovuzřízené evangelium Ježíše Krista poskytuje odpovědi na nejsložitější otázky v životě. Těmto odpovědím se učí v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Jsou pravdivé, prosté, přímočaré a snadno pochopitelné. Jsou inspirované a učíme jim i naše tříleté děti ve třídě Sluneční paprsek.

    Bratři a sestry, jsme věčné bytosti, bez počátku a bez konce. Existovali jsme vždy.1 Jsme doslovně duchovní děti božských, nesmrtelných a všemohoucích Nebeských rodičů!

    Pocházíme z nebeských dvoran našeho Pána Boha. Jsme z královského rodu Elohima, Boha Nejvyššího. Kráčeli jsme s Ním v předsmrtelném životě. Poslouchali jsme, jak mluví, byli jsme svědky Jeho vznešenosti a učili jsme se Jeho způsobům.

    Vy i já jsme se účastnili Velké rady, kde milovaný Otec představil plán určený nám – že přijdeme na zemi, obdržíme smrtelné tělo, budeme se učit rozhodovat mezi dobrem a zlem a budeme činit pokrok tak, jak by to jinak nebylo možné.

    Když jsme prošli závojem a vstoupili do tohoto smrtelného života, věděli jsme, že život předtím si již pamatovat nebudeme. Budeme čelit odporu, protivenství a pokušení. Ale také jsme věděli, že získat fyzické tělo je pro nás nanejvýš důležité. Tolik jsme doufali, že se rychle naučíme správně rozhodovat, odolávat Satanovým pokušením a že se nakonec vrátíme ke svým milovaným Rodičům v nebi!

    Věděli jsme, že budeme hřešit a dělat chyby – možná i závažné. Ale také jsme věděli, že náš Spasitel, Ježíš Kristus, se zavázal, že přijde na zemi, povede život bez hříchu a dobrovolně položí život jako věčnou oběť. Věděli jsme, že pokud Mu dáme své srdce, budeme Mu důvěřovat a vší silou své duše se snažit kráčet po cestě učednictví, budeme moci být očištěni a znovu vstoupit do přítomnosti našeho milovaného Otce v nebi.

    A tak s vírou v oběť Ježíše Krista jste vy i já, ze své svobodné vůle, plán Nebeského Otce přijali.

    A právě proto jsme zde na této krásné planetě Zemi – protože Bůh nám nabídl určitou příležitost a my jsme se rozhodli ji přijmout. Náš smrtelný život je však jen dočasný a skončí smrtí fyzického těla. Ale podstata toho, kdo vy i já jsme, nebude zničena. Náš duch bude žít dál a očekávat vzkříšení – bezplatný dar daný všem od milujícího Nebeského Otce a Jeho Syna, Ježíše Krista.2 Při vzkříšení se náš duch a tělo znovu spojí a oprostí se od bolesti a fyzických nedokonalostí.

    Po vzkříšení přijde den soudu. Ačkoli všichni budou nakonec spaseni a zdědí určité království slávy, ti, kteří věří v Boha a snaží se dodržovat Jeho zákony a obřady, zdědí život ve věčnostech, jejichž sláva je nepředstavitelná a vznešenost nesmírná.

    Onen den soudu bude den milosti a lásky – den, kdy se uzdraví zlomená srdce, kdy slzy zármutku nahradí slzy vděčnosti a kdy bude vše dáno do pořádku.3

    Ano, budeme hluboce zarmouceni kvůli hříchu. Ano, budeme pociťovat lítost, a dokonce i muka kvůli svým chybám, pošetilosti a tvrdohlavosti, kvůli nimž jsme promeškali příležitosti získat mnohem lepší budoucnost.

    Věřím však, že budeme nejen spokojeni s Božím soudem, ale i ohromeni a přemoženi Jeho nekonečnou milostí, milosrdenstvím, štědrostí a láskou, kterou k nám, svým dětem, chová. Pokud jsou naše přání a skutky dobré, pokud máme víru v živého Boha, pak se můžeme těšit na to, co Moroni nazval „příjemnou [soudcovskou] stolicí velikého Jehovy, Věčného Soudce“.4

    Pro Tanto Quid Retribuamus

    Moji milovaní bratři a sestry, drazí přátelé, nenaplňuje přemítání o velikém plánu štěstí, který pro nás připravil náš Nebeský Otec, naše srdce a mysl úžasem a posvátnou bázní? Nenaplňuje nás vědomí toho, jaká nádherná budoucnost je připravena pro všechny, kteří čekají na Pána, nevýslovnou radostí?

    Pokud jste nikdy takový úžas a radost nepocítili, vyzývám vás, abyste hledali a studovali prosté, ale hluboké pravdy znovuzřízeného evangelia a přemítali o nich. „Nechť vážnosti věčnosti spočívají na mysli vaší.“5 Nechť vám vydávají svědectví o božském plánu spasení.

    Pokud jste toto již někdy pociťovali, dnes se vás ptám: „Cítíte se tak nyní?“6

    Nedávno jsem měl příležitost jet do Belfastu v Severním Irsku. Během svého pobytu jsem si povšiml tamního znaku města, na němž je motto „Pro tanto quid retribuamus“ neboli „Co dáme na oplátku za tak mnoho?“7

    Vyzývám nás všechny, abychom se nad touto otázkou zamysleli. Co dáme na oplátku za záplavu světla a pravdy, kterou na nás Bůh vylévá?

    Náš milovaný Otec nás jednoduše žádá, abychom žili podle pravdy, kterou jsme přijali, a kráčeli po cestě, kterou připravil. A tak seberme odvahu a důvěřujme ve vedení Ducha. Dělme se se svými bližními slovem i skutkem o úžasné a dechberoucí poselství o Božím plánu štěstí. Kéž je naším motivem láska k Bohu a Jeho dětem, neboť oni jsou naši bratři a sestry. To je počátek toho, co můžeme udělat na oplátku za tak mnoho.

    Jednou „se každé koleno skloní a každý jazyk vyzná“, že Boží cesty jsou spravedlné a Jeho plán dokonalý.8 Kéž pro vás i pro mne toto jednou nastane právě dnes. Prohlašujme s Jákobem z dávných dob: „Ó, jak veliký je plán našeho Boha!“9

    O tomto svědčím s hlubokou vděčností našemu Nebeskému Otci a zanechávám vám své požehnání ve jménu Ježíše Krista, amen.