Vnesu světlo evangelia do svého domova
Pokud vyhledáváme u druhých to pozitivní a dělíme se o to s nimi, pak dokážeme do svého domova, školy či práce vnést světlo evangelia.
V reakci na výzvu sestry Lindy K. Burtonové z dubnové generální konference1 jste se mnohé z vás zapojily do soucitných a štědrých skutků pravé lásky zaměřených na uspokojování potřeb uprchlíků ve vaší oblasti. Ať již se jednalo o individuální pomoc či o komunitní programy, tyto skutky jsou výsledkem lásky. Když jste se podělily o svůj čas, talenty a zdroje, rozjasnilo se vaše srdce – i srdce uprchlíků. Vybudování naděje a víry, a dokonce ještě větší lásky mezi příjemcem a dárcem je nevyhnutelným důsledkem pravé lásky.
Prorok Moroni nám říká, že pravá láska je nezbytnou vlastností těch, kteří budou žít s Nebeským Otcem v celestiálním království. Píše: „Pokud nemáte pravou lásku, nemůžete býti nikterak spaseni v království Božím.“2
Ježíš Kristus je samozřejmě dokonalým ztělesněním pravé lásky. Jeho předsmrtelná nabídka, že bude naším Spasitelem, Jeho jednání během smrtelnosti, Jeho nadpozemský dar Usmíření a Jeho trvalá snaha přivést nás zpět k Nebeskému Otci jsou nejvyšším vyjádřením pravé lásky. Ve všem, co dělá, se zaměřuje na jediné: na lásku ke svému Otci vyjádřenou skrze lásku ke každému z nás. Když byl Ježíš dotázán na největší přikázání, odvětil:
„Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.
To jest přední a veliké přikázaní.
Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“3
Jedním z nejdůležitějších způsobů, jak můžeme rozvíjet a projevovat lásku k bližním, je skrze štědré myšlenky a slova. Před lety jedna má drahá přítelkyně poznamenala: „Nejvyšším projevem pravé lásky může být snaha nesoudit druhé.“4 Platí to dodnes.
Když se nedávno tříletá Alyssa dívala se sourozenci na film, se zmateným výrazem prohlásila: „Mami, ta slepice je divná!“
Maminka se podívala na obrazovku a s úsměvem odpověděla: „Drahoušku, to je páv.“
Stejně jako tato neznalá tříletá holčička se i my někdy díváme na druhé s neúplným nebo nesprávným poznáním. Možná, že se zaměřujeme na rozdíly a domnělé nedostatky lidí kolem nás, zatímco Nebeský Otec vidí své děti stvořené podle Jeho věčného obrazu s velkolepým a skvělým potenciálem.
President James E. Faust prý jednou prohlásil: „Čím jsem starší, tím méně soudím druhé.“5 To mi připomíná tento postřeh apoštola Pavla:
„Dokudž jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, ale když jsem [starší], opustil jsem dětinské věci.
Nyní zajisté vidíme v zrcadle a [nejasně], ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.“6
Když jasněji vidíme vlastní nedokonalosti, jsme méně náchylní dívat se na druhé jakoby „v zrcadle a [nejasně]“. Chceme používat světlo evangelia, abychom viděli druhé tak jako Spasitel – se soucitem, nadějí a pravou láskou. Jednou budeme moci plně porozumět srdci druhých a budeme vděčni za nám projevené milosrdenství – tak jako my věnujeme láskyplné myšlenky a slova druhým v tomto životě.
Před několika lety jsme jeli se skupinou mladých žen na vodu. Temně modrá jezera obklopená zelenými hustě zalesněnými kopci a skalnaté útesy byly úchvatně nádherné. Voda se nám třpytila na pádlech, když jsme je zanořovali do průzračné vody, a slunce hřejivě svítilo, zatímco jsme klidně pluli přes jezero.
Najednou se ale zamračilo a zvedl se ostrý vítr. Abychom mohli plout kupředu, museli jsme nořit pádla hluboko do vody a nesměli jsme dělat přestávky mezi záběry. Po několika vyčerpávajících hodinách těžké práce jsme konečně na velkém jezeře zahnuli stranou a k našemu překvapení jsme s úlevou zjistili, že vítr fouká stejným směrem, kterým jsme chtěli plout.
Ihned jsme tohoto daru využili. Vytáhli jsme malou plachtu, přivázali dva její rohy k rukojetím pádel a další rohy k nohám mého manžela, které roztáhl přes boky lodi. Vítr se opřel do improvizované plachty a pluli jsme!
Když mladé ženy v ostatních kanoích viděly, jak lehce jsme se po vodě pohybovali, rychle si vytvořily vlastní improvizované plachty. Srdce se nám naplnilo radostí a úlevou – a vděčností za oddech po náročném dni.
Tomuto úžasnému větru se může podobat upřímný kompliment od přítelkyně, radostný pozdrav rodiče, souhlasné přikývnutí sourozence, povzbudivý úsměv spolupracovníka či spolužáka, který nám dodá čerstvý „vítr do plachet“, zatímco se potýkáme s životními těžkostmi! President Thomas S. Monson to vyjádřil takto: „Nemůžeme změnit směr větru, ale můžeme přestavit plachty. Chceme-li mít co nejvíce radosti, klidu a spokojenosti, rozhodujme se pro pozitivní postoj.“7
Slova mají překvapivou moc pozvedat i srážet dolů. Všechny si zřejmě vzpomínáme na to, kdy nás něčí negativní slova srazila, a jiná slova pronesená s láskou povznesla našeho ducha k oblakům. Když se rozhodujeme říkat o druhých a druhým jen to pozitivní, pozvedáme a posilujeme lidi kolem sebe a pomáháme jim kráčet ve Spasitelových šlépějích.
Když jsem jako malá byla v Primárkách, pilně jsem se snažila vyšít tuto jednoduchou větu: „Vnesu do svého domova světlo evangelia.“ Když jsme jednoho všedního odpoledne s děvčaty provlékaly jehly látkou, učitelka nám vyprávěla o dívce, která žila na kopci na jedné straně údolí. Vždy pozdě odpoledne si na protější straně údolí všimla v kopci domu, který měl zářivá zlatá okna. Její vlastní dům byl malý a poněkud zchátralý a dívka snila o životě v onom nádherném domě se zlatými okny.
Jednoho dne dostala svolení, že může přejet na kole na druhou stranu údolí. Dychtivě se opírala do pedálů, až dorazila k domu se zlatými okny, který tak dlouho obdivovala. Když však slezla z kola, viděla, že dům je opuštěný a polorozpadlý, zahrada zarostlá vysokým plevelem a okna ošklivá a špinavá. Dívka se posmutněle otočila k domovu. Ke svému úžasu spatřila na druhé straně údolí dům se zářivými zlatými okny a záhy si uvědomila, že to je její vlastní dům!8
Někdy se podobně jako tato dívka díváme na to, co druzí možná mají nebo jací jsou, a připadáme si v porovnání s nimi méněcenní. Soustředíme se na to, jak se nám jeví jejich život na Pinterestu či na Instagramu, nebo příliš podléháme soutěživosti ve škole či v práci. Když však věnujeme okamžik tomu, abychom „[sečetly] všechny dary“9, budeme se dívat s pravdivějším náhledem a poznáme dobrotivost Boží ke všem Jeho dětem.
Ať již nám je 8, nebo 108, můžeme vnášet světlo evangelia do svého okolí, ať žijeme v mrakodrapu na Manhattanu, v domku na kůlech v Malajsii anebo v jurtě v Mongolsku. Můžeme se rozhodnout, že budeme v druhých a v prostředí kolem sebe hledat to dobré. Mladé i ne již tak mladé ženy všude na světě mohou projevovat pravou lásku tím, že se rozhodnou používat slova, která v druhých budují sebedůvěru a víru.
Starší Jeffrey R. Holland vyprávěl o jednom mladíkovi, který byl ve škole terčem posměchu. Po několika letech se přestěhoval, vstoupil do armády, dosáhl vzdělání a stal se aktivním v Církvi. Toto období jeho života provázely úžasné zážitky a úspěchy.
Po několika letech se vrátil do rodného města. Lidé si však nechtěli připustit, jakého růstu a zlepšení dosáhl. Byl pro ně dál tím posmívaným chlapcem, a také se k němu podle toho chovali. Nakonec jiskra tohoto dobrého muže pohasla a stal se pouhým stínem svého minulého úspěšného já, neschopen využít své zázračně rozvinuté talenty k tomu, aby žehnal těm, kteří se mu znovu posmívali a zavrhli ho.10 Jaká obrovská ztráta pro něj samotného i pro jeho okolí!
Apoštol Petr učil: „Přede vším pak lásku jedni k druhým opravdovou mějte; nebo láska přikryje množství hříchů.“11Opravdová láska z celého srdce se projevuje tím, že zapomeneme na chyby a klopýtnutí druhých namísto toho, abychom k nim chovali zášť nebo sobě a druhým připomínali nedokonalosti z minulosti.
Při naší snaze stát se více takovými, jako je náš Spasitel, Ježíš Kristus, je naší povinností a výsadou vítat zlepšení u každého člověka. Jak nádherné je vidět světlo v očích někoho, kdo porozuměl Usmíření Ježíše Krista a dělá ve svém životě opravdové změny! Misionáři, kteří zažívají radost z toho, jak obrácený člověk vstupuje do vod křtu a poté do dveří chrámu, jsou svědky požehnání, jež přicházejí, když dovolujeme druhým, aby se měnili, a povzbuzujeme je k tomu. Členové, kteří vítají obrácené, kteří se možná nezdáli být příliš pravděpodobnými kandidáty pro vstup do království, nacházejí velké uspokojení z toho, když jim pomáhají pociťovat Pánovu lásku. Na evangeliu Ježíše Krista je nádherné to, že věčný pokrok je skutečný – nejen, že je nám dovoleno měnit se k lepšímu, ale jsme k tomu i povzbuzováni, a je nám dokonce přikázáno dál usilovat o zlepšení, a nakonec o dokonalost.
President Thomas S. Monson radil: „Existují stovky možností, jak si každá z vás může obléci plášť pravé lásky. … Místo toho, abychom jeden druhého soudili [či] byli vůči sobě kritičtí, kéž ke svým spolucestovatelům na cestě životem chováme čistou lásku Kristovu. Kéž si uvědomujeme, že dělají to nejlepší, aby se [vypořádali] se svými problémy, a kéž se my snažíme dělat to nejlepší, abychom jim pomohli.“12
Pravá láska je trpělivá, laskavá a spokojená. Pravá láska dává druhé na první místo, je pokorná, ovládá se, hledá u druhých to dobré a raduje se, když se někomu daří.13
Zavážeme se, jakožto sestry (a bratři) v Sionu, že budeme spolupracovat, abychom byli „nástrojem míru … i lidskosti“14 a žehnali druhým ve Spasitelově jménu? Dokážeme s láskou a velkými nadějemi hledat a nacházet v druhých krásu, přičemž jim budeme umožňovat činit pokrok a povzbuzovat je k němu? Dokážeme se radovat z úspěchů druhých, zatímco se snažíme dál zdokonalovat?
Ano, pokud hledáme u druhých to pozitivní a dělíme se o to s nimi a přehlížíme nedokonalosti, pak dokážeme do svého domova, školy či práce vnést světlo evangelia. Když myslím na pokání, které Spasitel Ježíš Kristus umožnil pro nás všechny, kteří jsme nevyhnutelně zhřešili v tomto nedokonalém a někdy obtížném světě, naplňuje to mé srdce vděčností!
Svědčím o tom, že když se řídíme Jeho dokonalým příkladem, můžeme obdržet dar pravé lásky, která nám bude přinášet velikou radost v tomto životě a slíbená požehnání věčného života s naším Otcem v nebi. Ve jménu Ježíše Krista, amen.