2010–2019
Svědectví
předchozí další

Svědectví

Chtěl bych se s vámi podělit o pravdy, které nejvíce stojí za to znát.

Období válek a nejistot svým způsobem více zaměřují naši pozornost k tomu, co je skutečně důležité.

Druhá světová válka pro mě byla dobou velkého duchovního nepokoje. Svůj domov v Brigham City v Utahu jsem opouštěl jen se zárodky svědectví a měl jsem pocit, že potřebuji něco víc. V podstatě celý náš poslední ročník na střední škole byl v průběhu několika týdnů vyslán do válečné oblasti. Když jsem sloužil na japonském ostrově Ie Šima, severně od Okinawy, potýkal jsem se s pochybami a nejistotou. Toužil jsem po osobním svědectví o evangeliu. Toužil jsem vědět!

Během jedné bezesné noci jsem vyšel ze stanu a vstoupil do bunkru, jehož stěny tvořily řady 190litrových barelů od paliva naplněných pískem a naskládaných jeden na druhém. Bunkr neměl střechu, a tak jsem si vlezl dovnitř, pohlédl na oblohu plnou hvězd a poklekl k modlitbě.

Téměř uprostřed věty se to přihodilo. Nedokázal bych vám popsat, co se přihodilo, i kdybych sebevíc chtěl. Nedokáži to nijak vyjádřit, ale dnes je to stejně jasné, jako to bylo oné noci před více než 65 lety. Poznal jsem, že to je velmi důvěrný a osobní projev. Konečně jsem to věděl sám za sebe. Věděl jsem to s jistotou, protože mi to bylo dáno. Po nějaké chvíli jsem z bunkru vylezl a šel jsem, jako kdybych se vznášel, zpět do postele. Zbytek noci jsem strávil naplněn pocity radosti a úžasu.

Místo, abych si myslel, že jsem nějak výjimečný, říkal jsem si, že když jsem toto svědectví obdržel já, může ho obdržet každý. Stále tomu věřím. V následujících letech jsem porozuměl tomu, že taková zkušenost je zároveň světlem hodným následování, i břemenem, které neseme.

Chtěl bych se s vámi podělit o pravdy, které nejvíce stojí za to znát, o to, co jsem poznal a zažil za téměř 90 let svého života a více než 50 let služby jako generální autorita. Mnohé z toho, co jsem poznal, spadá do kategorie toho, co se nedá učit druhé, ale čemu se dá naučit.

Poznání, které má věčnou hodnotu, získáváme, podobně jako většinu toho, co má velkou hodnotu, pouze skrze osobní modlitbu a přemítání. Ty, společně s půstem a studiem písem, přizvou vnuknutí a zjevení a našeptávání Svatého Ducha. Takto získáváme ponaučení z výsosti, zatímco se učíme předpis za předpisem.

Zjevení slibují, že „jakéhokoli základu inteligence dosáhneme v tomto životě, ten povstane s námi při vzkříšení“ a že „poznání a inteligence [se získávají] skrze … píli a poslušnost“. (NaS 130:18–19.)

Jednou z věčných pravd, které jsem poznal, je to, že Bůh žije. Je náš Otec. My jsme Jeho děti. „Věříme v Boha, Věčného Otce, a v Jeho Syna, Ježíše Krista, a v Ducha Svatého.“ (Články víry 1:1.)

Ze všech ostatních titulů, které Bůh mohl použít, se rozhodl, že bude nazýván „Otcem“. Spasitel přikázal: „Tímto způsobem se tudíž modlete: Otče náš, který jsi v nebi.“ (3. Nefi 13:9; viz také Matouš 6:9.) To, že použil pojmenování „Otec“, je pro všechny ponaučením, protože lépe porozumíme tomu, co je v tomto životě nejdůležitější.

Rodičovství je posvátnou výsadou a v závislosti na věrnosti může být i věčným požehnáním. Hlavním cílem veškeré aktivity v Církvi je to, aby muž a jeho manželka a jejich děti mohli být jako rodina šťastní.

Ti, kteří zůstanou svobodní, nebo ti, kteří nemohou mít děti, nejsou vyloučeni z věčných požehnání, o která usilují, ale která jsou prozatím mimo jejich dosah. Ne vždy víme, jak nebo kdy k nám požehnání přijdou, ale zaslíbení věčného rozrůstání nebude odepřeno žádnému věrnému jednotlivci, který uzavírá a dodržuje posvátné smlouvy.

Vaše tajné touhy a prosby doprovázené slzami se dotknou srdce Otce i srdce Syna. Dostane se vám od Nich osobního ujištění, že váš život bude naplněn a že nepřijdete o žádné požehnání, které je nezbytné.

Jako služebník Páně, zastávající úřad, ke kterému jsem byl vysvěcen, dávám těm, kteří se nacházejí v této situaci, slib, že neexistuje nic, co je důležité pro vaše spasení a oslavení, co by na vás v příhodný čas nespočinulo. Náruč, která je nyní prázdná, bude naplněna a srdce, které se trápí zmařenými sny a touhami, bude uzdraveno.

Další pravdou, kterou jsem poznal, je to, že Duch Svatý skutečně existuje. Je třetím členem Božstva. Jeho posláním je svědčit o pravdě a spravedlivosti. Projevuje se mnoha způsoby, včetně pocitů pokoje a klidu. Pokud je to potřeba, může také přinášet útěchu, vedení a nápravu. Společenství Ducha Svatého si ve svém životě udržujeme tím, že žijeme spravedlivě.

Dar Ducha Svatého je předáván skrze určitý obřad evangelia. Ten, kdo má pravomoc, vloží ruce na hlavu novému členovi Církve a pronese tato slova: „Přijmi Ducha Svatého.“

Tento obřad nás sám o sobě nijak zjevně nezmění, ale pokud nasloucháme nabádáním a řídíme se jimi, získáme požehnání Ducha Svatého. Každý syn a každá dcera Nebeského Otce může poznat, že následující slib daný Moronim je skutečný: „Mocí Ducha Svatého můžete znáti pravdu ohledně všech věcí.“ (Moroni 10:5; zvýraznění přidáno.)

Jednou z nadpozemských pravd, které jsem v životě získal, je svědectví o Pánu Ježíši Kristu.

Jméno Páně je prvořadé, podpírá vše, co děláme, je zakotveno ve zjeveních a je pravomocí, skrze kterou v Církvi jednáme. Každá modlitba, která je pronesena třeba i malým dítětem, končí ve jménu Ježíše Krista. Každé požehnání, každý obřad, každé vysvěcení a každý oficiální úkon je vykonáván ve jménu Ježíše Krista. Je to Jeho Církev a nazývá se Jeho jménem – Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. (Viz NaS 115:4.)

V Knize Mormonově je jedna důležitá událost, kdy se Nefité „modlili k Otci v [Pánově] jménu“. Pán se jim zjevil a zeptal se:

„Čeho si přejete, abych vám dal?

A oni mu pravili: Pane, přejeme si, abys nám pověděl jméno, jímž máme nazývati tuto církev; neboť mezi lidem jsou v této záležitosti spory.

A Pán jim pravil: Vpravdě, vpravdě pravím vám, proč by měli lidé reptati a příti se o tuto věc?

Nečetli písma, jež praví, že musíte na sebe vzíti jméno Kristovo, což je jméno mé? Neboť tímto jménem budete posledního dne nazváni;

A každý, kdo na sebe bere jméno mé a vytrvá do konce, ten bude posledního dne spasen. …

Tudíž, cokoli budete činiti, máte to činiti ve jménu mém; tudíž máte církev nazývati jménem mým; a máte vzývati Otce ve jménu mém, aby kvůli mně církvi žehnal.“ (3. Nefi 27:2–7.)

Je to Jeho jméno, jméno Ježíše Krista, „neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti“. (Skutkové 4:12.)

V Církvi víme, kým On je – je to Ježíš Kristus, Syn Boží. Je Jednorozený Otcův. Je tím, kdo byl zabit a kdo opět žije. Je náš Přímluvce u Otce. „Pamatujte, že na skále Vykupitele našeho, jenž jest Kristus, Syn Boží, [musíme] postaviti základ svůj.“ (Helaman 5:12.) On je tou kotvou, která nás a naši rodinu přidržuje a ochraňuje během bouří, které s sebou život přináší.

Po celém světě, kde se shromažďují kongregace jakékoli národnosti nebo jazyka, je svátost každou neděli žehnána týmiž slovy. Bereme na sebe jméno Kristovo a vždy na Něj pamatujeme. Toto je nám vštěpováno.

Prorok Nefi prohlásil: „Mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu, prorokujeme o Kristu a píšeme podle proroctví svých, aby děti naše mohly věděti, k jakému prameni mohou hleděti pro odpuštění hříchů svých.“ (2. Nefi 25:26.)

Každý z nás musí dospět ke svému osobnímu svědectví o Pánu Ježíši Kristu. A pak se o toto svědectví dělíme s rodinou a s druhými.

Pamatujme však přitom na to, že existuje protivník, který osobně usiluje o rozvrácení díla Páně. Musíme se rozhodnout, koho následovat. K naší ochraně jednoduše postačí, když se osobně rozhodneme následovat Spasitele a budeme dbát na to, abychom Mu věrně stáli po boku.

Jan v Novém zákoně zaznamenává, že byli lidé, kteří nedokázali být oddaní Spasiteli a Jeho učení, a od té doby „mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více.

Tedy řekl Ježíš ke dvanácti: Zdaliž i vy chcete odjíti?

I odpověděl jemu Šimon Petr: Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš.

A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého.“ (Jan 6:66–69.)

Petr obdržel to, co může poznat každý následovník Spasitele. Abychom byli věrně oddáni Ježíši Kristu, přijímáme Ho jako svého Vykupitele a děláme vše, co je v našich silách, abychom žili podle Jeho učení.

Po všech těch letech, kdy jsem žil, učil a sloužil, po všech těch milionech kilometrů, které jsem procestoval po celém světě, a po všem, co jsem zažil, bych se rád podělil o jednu velkou pravdu. Tou je mé svědectví o Spasiteli Ježíši Kristu.

Joseph Smith a Sidney Rigdon po jednom posvátném zážitku zaznamenali:

„A nyní, po mnohých svědectvích, jež o něm byla dána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: Že on žije!

Neboť jsme ho viděli.“ (NaS 76:22–23.)

Jejich slova jsou i mými slovy.

věřím a  s jistotou vím, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha. Je Jednorozený Otcův a „jím a skrze něho a od něho světy jsou a byly stvořeny a obyvatelé jejich jsou syny a dcerami Bohu zplozenými“. (NaS 76:24.)

Vydávám svědectví o tom, že Spasitel žije. Znám Pána. Jsem Jeho svědkem. Vím o Jeho velké oběti a věčné lásce, kterou chová ke všem dětem Nebeského Otce. Své zvláštní svědectví vydávám ve vší pokoře, ale s naprostou jistotou, ve jménu Ježíše Krista, amen.