Umožněme svému duchu vládnout nad naším tělem

Drazí bratři a sestry, když se vloni blížila říjnová generální konference, připravoval jsem si konferenční proslov poukazující na 100. výročí vidění duchovního světa, které bylo 3. října 1918 dáno presidentu Josephu F. Smithovi.

Několik dní poté, co jsem svůj proslov odeslal na překlad, má milovaná věčná společnice Barbara završila svou zkoušku ve smrtelnosti a přešla do duchovního světa.

Tak jak dny přešly v týdny, pak v měsíce a nyní uplynul od úmrtí Barbary již celý jeden rok, zjišťuji, že si ve větší míře uvědomuji hodnotu tohoto verše z písem: „Budeš žíti s druhými v lásce, natolik, že budeš plakati pro ztrátu těch, kteří zemřou.“¹ S Barbarou jsme byli požehnáni tím, že jsme spolu žili „v lásce“ 67 let. Poznal jsem však velmi opravdovým způsobem, co to znamená „plakati pro ztrátu“ těch, které máme rádi. Velmi ji miluji a velmi mi chybí!

Domnívám se, že většina z nás plně nedoceňuje, co pro nás druzí dělají, dokud nejsou pryč. Věděl jsem, že Barbara měla neustále plné ruce práce, ale nechápal jsem plně, jaké časové nároky na ni neustále kladla rodina, Církev a lidé v místě, kde jsme žili. Naši rodinu udržovaly při chodu její každodenní zasvěcené skutky, které se v průběhu všech těch let nesčetněkrát opakovaly. A při tom všem nikdo v naší rodině nikdy neslyšel, že by zvýšila hlas nebo řekla něco nelaskavého.

Tento uplynulý rok mě zaplavila vlna vzpomínek. Přemýšlel jsem o fyzicky náročném rozhodnutí, které učinila, aby byla matkou sedmi dětí. Být ženou v domácnosti bylo tou jedinou profesí, kterou si kdy přála, a v každém ohledu v ní byla dokonalým profesionálem.

Často jsem se podivoval nad tím, jak se dokázala starat o všechny naše děti i o mě. Samotná příprava jídla byla vskutku náročným úkolem, nemluvě o zvládání hory prádla, kterou naše rodina každý týden vyprodukovala, a starost o to, aby děti měly boty a oblečení správné velikosti. Všichni jsme se na ni obraceli s miliony dalších záležitostí, které pro nás byly důležité. A protože byly důležité pro nás, byly důležité i pro ni. Byla, jedním slovem, vynikající – jako manželka, jako matka, jako přítelkyně, jako bližní a jako dcera Boží.

Nyní, když už tu s námi není, jsem rád za to, že jsem se vždy po návratu domů z kanceláře rozhodl sedávat si k ní během několika posledních měsíců jejího života a držet ji za ruku, zatímco jsme se dívali na závěry některých jejích oblíbených muzikálů – a to stále dokola, protože si kvůli Alzheimerově nemoci nepamatovala, že je viděla pouhý den před tím. Vzpomínky na ony chvíle, kdy jsme se drželi za ruce, jsou nyní pro mě opravdu velmi drahocenné.

Bratři a sestry, nevynechejte prosím jedinou příležitost podívat se s láskou do očí členům své rodiny. Děti a rodiče, projevujte o sebe zájem a vyjadřujte si lásku a uznání. Někteří z vás se možná podobně jako já jednoho dne probudíte a zjistíte, že chvíle na takto důležitá sdělení je již pryč. Žijte každý den pospolu, se srdcem naplněným vděčností, dobrými vzpomínkami, službou a spoustou lásky.

Během tohoto uplynulého roku jsem přemítal soustředěněji než kdy dříve o plánu našeho Nebeského Otce. Když o něm Alma učil svého syna Koriantona, mluvil o něm jako o velikém plánu štěstí.²

Když o tomto plánu nyní uvažuji, přicházejí mi neustále na mysl slova „opětovné shledání“. Je to plán, který navrhl náš milující Otec v nebi a jehož ústředním bodem je velkolepá a nádherná možnost opětovného rodinného shledání – věčného opětovného sjednocení manžele a manželky, rodičů a dětí, generací a generací v domácnosti Boží.

Tato myšlenka mi přináší útěchu a ujištění, že budu znovu s Barbarou. Ačkoli ke konci života fyzicky trpěla, její duch byl silný, vznešený a čistý. Připravila se ve všech ohledech na to, aby až onen den nastane, mohla stanout před „příjemnou [soudcovskou] stolicí Boží“³ se sebedůvěrou a pokojnou jistotou. Ale pak jsem tu já – za dva dny mi bude 91 let a stále si kladu otázku: „Jsem já připraven? Dělám vše, co mám, abych byl schopen ji znovu držet za ruku?“

Tou nejprostší a nejzákladnější jistotou tohoto života je toto: všichni zemřeme. Ať již zemřeme staří, či mladí; poklidně, či komplikovaně; bohatí, či chudí; milovaní, či opuštění, nikdo smrti neunikne.

Před několika lety řekl president Gordon B. Hinckley něco, co je v tomto ohledu obzvlášť příhodné: „Jak sladké je ujištění, jak utěšující je mír, který vyplývá z poznání, že pokud správně uzavřeme sňatek a pokud správně žijeme, náš vztah bude pokračovat, nehledě na jistotu smrti a ubíhání času.“⁴

Já jsem sňatek uzavřel rozhodně správně. O tom nemám pochyby. Ale to podle presidenta Hinckleyho nestačí. Musím také správně žít.⁵

V dnešní době může být snaha „správně žít“ poměrně matoucím pojmem – zvláště když trávíte hodně času na sociálních sítích, kde může ohledně Boha a Jeho plánu pro Jeho děti kdokoli hlásat skutečné pravdy, ale i falešné názory. Členové Církve mají naštěstí věčně pravdivé zásady, díky nimž víme, jak žít, abychom mohli být lépe připraveni, až budeme muset zemřít.

Jen pár měsíců před mým narozením pronesl můj dědeček, starší Melvin J. Ballard, který byl apoštolem, proslov, v němž podle některých zachytil samotnou podstatu toho, co znamená žít správně. Jeho proslov s názvem „Zápas o duši“ se zaměřoval na neustálou bitvu mezi naším fyzickým tělem a naším věčným duchem.

Řekl: „Největší střet, jímž kdy bude každý muž nebo žena procházet …, bude bitva, kterou budou muset svést sami se sebou,“ a vysvětlil, že Satan, „nepřítel naší duše“, na nás útočí skrze „vášně, choutky a touhy těla“.⁶ Hlavní bitva se tudíž odehrává mezi naší božskou a duchovní podstatou a tělesným přirozeným člověkem. Bratři a sestry, nezapomínejte, že můžeme obdržet duchovní pomoc skrze vliv Ducha Svatého, který nás „naučí všemu“.⁷ A pomoc může přicházet také skrze moc a požehnání kněžství.

Nyní se ptám: „Jak se daří bojovat každému z vás?“

President David O. McKay řekl: „Pozemská existence člověka je pouhá zkouška týkající se toho, zda člověk bude zaměřovat své úsilí, svou mysl a svou duši na to, co přispívá pohodlí a uspokojení jeho fyzické přirozenosti, nebo zda bude [účelem] jeho života osvojení si duchovních vlastností.“⁸

Tato bitva mezi naší tělesnou a naší duchovní povahou není ničím novým. Král Beniamin ve svém posledním kázání ke svému lidu učil, že „přirozený člověk je nepřítelem Boha a byl jím od pádu Adamova a bude na věky věků, ledaže se poddá nutkáním Svatého Ducha a odloží přirozeného člověka a stane se svatým skrze usmíření Krista Pána“.⁹

Apoštol Pavel učil, že ti, kteří jednají podle těla, myslí na věci těla; ale ti, kteří jednají podle Ducha, myslí na věci Ducha.

Neboť smýšlet tělesně znamená smrt; ale smýšlet duchovně znamená život a pokoj.¹⁰

Zdá se mi jasné, že jednou z nejdůležitějších věcí, které se v tomto životě můžeme naučit, je to, jak klást důraz na naši věčnou duchovní podstatu a jak ovládat své zlovolné touhy. To by nemělo být tak obtížné. Náš duch nakonec existuje mnohem déle než naše fyzické tělo a již v předsmrtelné říši dal úspěšně přednost spravedlivosti před zlem. Než byla zformována tato země, žili jsme v duchovním světě jako synové a dcery Nebeských rodičů, kteří nás milovali a dál nás milují i nyní.

Ano, v oné předsmrtelné říši jsme vskutku museli učinit rozhodnutí, která nám změnila život. Každý člověk, který kdy na této planetě žil nebo bude žít, učinil zásadní rozhodnutí přijmout plán Nebeského Otce určený pro naše spasení. A tak jsme všichni přišli na zemi s průkazným záznamem o naší úspěšné duchovní podstatě a věčném určení.

Zamyslete se nad tím na okamžik. Toto je to, kým vy i já opravdu jsme a kým jste vždy byli – synem či dcerou Boha, s duchovními kořeny ve věčnosti a s budoucností oplývající nekonečnými možnostmi. Jste – v prvé řadě, především a vždy – duchovní bytostí. Když se tedy rozhodneme upřednostnit svou tělesnou podstatu před podstatou duchovní, rozhodujeme se pro něco, co je v rozporu s naší skutečnou, opravdovou a autentickou duchovní osobností.

Není však pochyb o tom, že tělo a pozemské podněty toto rozhodování komplikují. Kvůli závoji zapomnění, který se rozprostírá mezi předsmrtelným duchovním světem a tímto světem smrtelným, může člověk ztratit ze zřetele svůj vztah k Bohu a svou duchovní podstatu, a jeho tělesná povaha může upřednostňovat to, co si přeje právě teď. Naučit se dávat přednost věcem Ducha před věcmi těla je jedním z hlavních důvodů, proč je tato pozemská zkušenost součástí plánu Nebeského Otce. Proto je také tento plán postaven na pevném a spolehlivém základě Usmíření Pána a Spasitele Ježíše Krista, abychom své hříchy, včetně chyb, kterých se dopouštíme, když se poddáváme tělu, mohli překonat skrze neustálé pokání a mohli jsme vést duchovně zaměřený život. Nyní je ta doba na to, abychom ovládali své tělesné choutky, abychom tak byli v souladu s duchovní naukou Kristovou. Právě proto nesmíme odkládat den svého pokání.¹¹

Pokání se tedy stává nepostradatelnou zbraní v naší bitvě nad sebou samými. O této bitvě se na minulé generální konferenci zmínil president Russell M. Nelson a připomněl nám, že „rozhodnutí činit pokání znamená, že se rozhodujeme změnit. Dovolujeme Spasiteli, aby nás proměnil v nejlepší verzi nás samotných. Rozhodujeme se duchovně růst a přijímat radost – radost z vykoupení v Něm samotném. Rozhodujeme-li se činit pokání, rozhodujeme se stát se více takovými, jako je Ježíš Kristus!“¹²

Každý večer, když se svým Otcem v nebi procházím v modlitbě svůj den, prosím o to, aby mi bylo odpuštěno, pokud jsem udělal něco špatného, a slibuji, že se druhý den pokusím být lepší. Jsem přesvědčen, že toto každodenní pokání pomáhá mému duchu připomínat mému tělu, kdo má nade mnou vládu.

Dalším prostředkem je každotýdenní příležitost, kterou máme všichni, se duchovně občerstvit přijetím svátosti na památku Usmíření našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista a dokonalé lásky, kterou ke každému z nás chová.

Bratři a sestry, vybízím vás, abyste trochu zpomalili a zamysleli se nad tím, jak se vám daří podrobovat si svou tělesnou povahu a posilovat svou božskou duchovní podstatu, abyste, až ta chvíle nastane, mohli přejít do duchovního světa a zažít radostné opětovné shledání se svými blízkými. O tomto svědčím a o to se pokorně modlím ve svatém jménu Pána Ježíše Krista, amen.