Hodujte na slovech Kristových

Když jsem byl malý, myslel jsem si, že hodovat jednoduše znamená dát si velké jídlo s rýží, sushi a sójovou omáčkou. Dnes již vím, že hodovat znamená více než jen pochutnat si na dobrém jídle. Znamená to radost, výživu, oslavování, sdílení, projevování lásky k rodině a blízkým, vyjádření naší vděčnosti Bohu a prohlubování vztahů, zatímco si vychutnáváme vydatné a nesmírně lahodné jídlo. Jsem přesvědčen, že na hodování na slovech Kristových bychom měli pohlížet podobně. Hodování na písmech není jen pouhé čtení. Mělo by nám přinášet opravdovou radost a posilovat náš vztah se Spasitelem.

Kniha Mormonova tomuto učí jasně. Vzpomeňte si na Lehiův sen, v němž viděl strom, „jehož ovoce [je] žádoucí, aby učinilo člověka šťastným“. Toto ovoce představuje lásku Boží, a když ho Lehi ochutnal, bylo „sladší než vše, co … kdy ochutnal“. „Naplnilo to [jeho] duši nesmírně velikou radostí“ a chtěl se o to podělit i se svou rodinou. (1. Nefi 8:10–12.)

Když hodujeme, pravděpodobně také zjistíme, že nezáleží na množství ani na druhu jídla, které jíme, je-li naše srdce naplněno vděčností. Lehiova rodina přežívala v pustině o syrovém mase, a přesto Nefi tuto obtížnou zkoušku popsal těmito slovy: „Tak veliká požehnání Páně spočívala na nás“, že „naše ženy … byly silné“ a dokázaly „snášeti putování bez reptání“. (1. Nefi 17:1–2.)

K hodování někdy patří také zkoušení a ochutnávání. Alma mluví o tom, že si máme do srdce zasadit dobré seménko. A když ho vyzkoušíme, zjistíme, že začne „býti lahodným“. (Viz Alma 32:28–33.)

Požehnání plynoucí z hodování na slovech Kristových jsou mocná a život měnící. Rád bych vás vyzval, abyste v životě uplatňovali obzvláště tři z těchto požehnání.

Zaprvé – slova Kristova nám mohou pomoci rozšířit naši „duchovní schopnost získávat zjevení“ (Russell M. Nelson, „Zjevení pro Církev, zjevení pro náš život“, Liahona, květen 2018, 96) a bezpečně nás provést životem. Mormon učí, že slova Kristova mají „velikou schopnost vésti lid tak, aby činil to, co je spravedlné,“ a že jsou mocnější než cokoli, čeho by mohl dosáhnout meč. (Alma 31:5.) Zatímco jsem při řešení vlastních zkoušek usiloval o Boží moudrost, pokaždé když jsem vyzkoušel „působivost slova Božího“ (Alma 31:5), jsem pociťoval inspiraci a zvýšenou schopnost rozhodovat se moudře a překonávat pokušení, a můj život byl požehnán hlubší vírou v Krista a láskou k druhým lidem. Náš prorok, Russell M. Nelson, nás učí, že „v nadcházejících dnech nebude možné duchovně přežít bez stálého vlivu Ducha Svatého, který nás bude vést, řídit a utěšovat“. („Zjevení pro Církev, zjevení pro náš život“, 96.) Potřebné zjevení k nám bude přicházet, zatímco budeme zkoušet „působivost slova“, a toto slovo bude mocnější než cokoli jiného, co bychom mohli zkusit nebo si dokázali představit.

Zadruhé – když zápolíme s pochopením vlastní identity nebo nás trápí nedostatek sebevědomí, „příjemné slovo Boží“ (Jákob 2:8) v písmech nám pomůže poznat, kdo opravdu jsme, a dá nám sílu přesahující naši vlastní. Okamžik, kdy jsem rozpoznal svou identitu jako dítěte Božího, byl jedním z nejkrásnějších zážitků mého života. Zkraje dospívání jsem nevěděl o Spasitelově učení nic. Když jsem poprvé četl Nový zákon, slova Kristova vskutku uzdravila mou raněnou duši. Uvědomil jsem si, že nejsem sám a že jsem dítě Boží. Když jsem poznal svou pravou identitu před Bohem, uvědomil jsem si svůj nekonečný potenciál skrze Kristovo Usmíření.

Také Enos hovořil o své osobní zkušenosti s osvícením, jež přichází, když přemítáme o slovech Kristových. Když dovolil slovům, kterým ho učil jeho otec o „věčném životě a o radosti svatých, [aby mu] pronikla hluboko do srdce“, jeho duše „hladověla; a [on] poklekl před svým Tvůrcem … v mocné modlitbě“. (Enos 1:3–4.) V oné modlitbě došel poznání Spasitele a zjistil, že máme velikou hodnotu, jsme milováni a mohou nám být odpuštěny chyby, a že jsme skutečně děti Boží.

Zatřetí – prostřednictvím slov Kristových můžeme pozvedat život druhých. Stejně jako měl Enos vlastní místo a čas, kdy se slova Kristova dotkla jeho srdce, vykoná Pán svou část práce a dotkne se srdce lidí, s nimiž se my toužíme podělit o evangelium. Mnozí z nás jsou zklamáni, když se snažíme někoho pozvat, aby si vyslechl nauky evangelia, ale toužený výsledek se nedostaví. Ať již to dopadne jakkoli, Pán nás vyzývá, abychom otevírali svá ústa a dělili se s druhými o poselství evangelia.

Před dvěma lety se Pán dotkl srdce mé drahé maminky, a to jí pomohlo rozhodnout se, že přijme obřad křtu. Na tento den jsem čekal téměř 35 let. Aby toto rozhodnutí učinila, mnoho členů Církve jí věrně sloužilo tak, jak by to činil Kristus. Jednou v neděli pocítila, že má jít na shromáždění. Ono nabádání uposlechla. Zatímco seděla v přední řadě a čekala na začátek shromáždění svátosti, postavil se před ni čtyřletý chlapeček a prohlížel si ji. S úsměvem ho pozdravila. Chlapec rychle odkráčel zpět na své místo na druhém konci řady, ve které maminka seděla. Chlapec ze svého místa cosi zvedl, šel zpátky k mé mamince a podal jí zpěvník. Pak se vrátil na své místo. Maminka si všimla, že zpěvník je položen na každé druhé židli v kapli. Mohla si jednoduše vzít zpěvník, který ležel na židli vedle ní. Avšak chlapcův nevinný skutek laskavosti, který pramenil z jeho výchovy doma a v Církvi, na ni udělal mocný dojem. Byl to pro ni působivý okamžik. Pocítila silné vnuknutí, že ji Bůh zve, aby k Němu přišla a následovala Spasitele. Pocítila, že se má dát pokřtít. Onen malý chlapec neusiloval o žádné uznání za to, co udělal; jen se zkrátka snažil žít co nejlépe podle slova Božího a mít rád své bližní. Jeho laskavost způsobila v srdci mé maminky důležitou změnu.

Slova Kristova se hluboce dotknou srdce a otevřou oči těm, kteří Krista ještě nevidí. Cestou do Emaus kráčeli s Kristem dva učedníci. Byli smutní a nerozuměli tomu, že Spasitel zvítězil nad smrtí. Uprostřed svého zármutku nerozpoznali, že s nimi kráčí žijící Kristus. Ačkoli jim Ježíš „vykládal … všecka ta písma, kteráž o něm byla“, nepoznali, že On je jejich vzkříšený Spasitel, až do chvíle, kdy se s Ním posadili a lámali chléb. Poté se jejich oči otevřely. Když s Ním budeme my – nebo naši přátelé, známí či sousedi – hodovat a lámat chléb, oči našeho porozumění se otevřou. Když učedníci v Emaus vzpomínali na chvíle se vzkříšeným Spasitelem, popsali, že v nich hořelo srdce, když jim otevíral písma. (Viz Lukáš 24:27–32.) Tak tomu bude i v našem případě.

Na závěr svědčím o tom, že hodovat na slovech Kristových můžeme kdykoli a při jakékoli příležitosti, pokud své srdce připravíme na to, aby je dokázalo přijímat. Hodování na slovech Kristových nám přinese životodárné zjevení, znovu nám potvrdí naši pravou identitu a hodnotu před Bohem jakožto Božích dětí a povede naše přátele ke Kristu a k věčnému životu. Dovolte mi zopakovat Nefiovu výzvu: „Musíte se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem. Pročež, budete-li se tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrváte-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný.“ (2. Nefi 31:20.) Ve jménu Ježíše Krista, amen.