Pokání je vždy pozitivní

Příliš často uvažujeme o pokání jako o něčem ostudném a skličujícím. Ale Boží plán je plánem štěstí, ne plánem neštěstí! Pokání nás povznáší a zušlechťuje. Zdrojem neštěstí je hřích.² Pokání je naší únikovou cestou! Jak vysvětlil starší D. Todd Christofferson: „Bez pokání neexistuje v životě skutečný pokrok ani zdokonalení. … Jedině skrze pokání získáváme přístup ke smírné milosti Ježíše Krista a ke spasení. Pokání … [nám] ukazuje … cestu ke svobodě, sebedůvěře a pokoji.“³ Mým poselstvím pro všechny – a zvláště pro mladé – je to, že pokání je vždy pozitivní.

Když hovoříme o pokání, nemyslíme tím jen snahu o zlepšení sebe sama. Opravdové pokání je více než to – je podníceno vírou v Pána Ježíše Krista a v Jeho moc odpustit naše hříchy. Jak učil starší Dale G. Renlund: „Bez Vykupitele se … pokání … stává jen ubohou změnou chování.“⁴ Své chování se můžeme snažit změnit sami, ale jen Spasitel může odstranit naše poskvrnění a odejmout naše břemena, a tím nám umožnit jít dál po cestě poslušnosti se sebedůvěrou a silou. Radost z pokání je více než radost z mravného života. Je to radost z odpuštění, z toho, že jsme opět čistí a že lneme těsněji k Bohu. Jakmile jednou zakusíte tuto radost, už ji nic nemůže nahradit.

Skutečné pokání nás podněcuje chápat svou poslušnost jako závazek – jako smlouvu začínající křtem a obnovovanou každý týden při večeři Páně neboli svátosti. Při ní získáváme slib, že můžeme „vždy míti jeho Ducha, aby byl s [námi]“,⁵ se vší radostí a klidem, jež pramení z Jeho stálého společenství. Toto je ovoce pokání; a díky němu je pokání radostné!

Mám rád podobenství o marnotratném synovi.⁶ Dojímá mě onen klíčový okamžik, kdy marnotratný syn přišel „sám k sobě“. Zatímco seděl v chlívku s prasaty a přál si, aby mohl „nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly“, konečně si uvědomil, že nepromarnil jen dědictví po otci, ale i svůj život. S vírou, že ho snad otec přijme zpět – když ne jako syna, tak alespoň jako služebníka – se rozhodl nechat za sebou svou vzpurnou minulost a vrátit se domů.

Často přemýšlím o jeho dlouhé cestě domů. Prožíval chvíle, kdy váhal a v duchu si říkal: „Jak mě otec přijme?“ Možná, že někdy udělal i pár kroků zpět k prasatům. Jak by se asi příběh odvíjel jinak, kdyby to vzdal? Ale díky víře šel dál a i jeho otec ho díky víře dál vyhlížel a trpělivě čekal, až nakonec:

„Když ještě opodál byl, uzřel jej otec jeho, a milosrdenstvím byv hnut, přiběh, padl na šíji jeho, a políbil ho.

I řekl jemu syn: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým.

I řekl otec služebníkům svým: Přineste to roucho první, a oblecte jej, a dejte prsten na ruku jeho a obuv na nohy.

Nebo tento syn můj byl umřel, a zase ožil; byl zahynul, a nalezen jest.“

Bratři a sestry, my všichni jsme marnotratní. Všichni musíme přijít k sobě – obvykle více než jednou – a zvolit si cestu, jež vede domů. Takto se rozhodujeme každý den, po celý život.

Pokání si často spojujeme se závažnými hříchy, jež vyžadují mocnou změnu.⁷ Pokání je však pro každého – pro ty, kteří se odchýlili na „zakázané cesty a [jsou] ztraceni“,⁸ i pro ty, kteří „vstoupili na … těsnou a úzkou cestu“ a nyní se musí „tlačiti kupředu“.⁹ Pokání nás na správnou cestu vrací a také nás na ní udržuje. Je pro ty, kteří teprve začínají věřit, pro ty, kteří věří po celou dobu, i pro ty, kteří potřebují začít věřit znovu. Jak učil starší David A. Bednar: „Většina z nás jasně chápe, že Usmíření je pro hříšníky. Nejsem si ale jist, zda víme a chápeme, že Usmíření je určeno také pro svaté – pro dobré muže a ženy, kteří jsou poslušní, způsobilí … a kteří se snaží stát lepšími.“¹⁰

Nedávno jsem navštívil misionářské výcvikové středisko, když právě dorazila skupina úplně nových misionářů. Byl jsem velmi dojat, když jsem je sledoval a viděl jsem ono světlo v jejich očích. Působili tak vesele, radostně a nadšeně. Potom mi na mysl přišla myšlenka: „Zažívají víru ku pokání. Proto jsou plní radosti a naděje.“

Nemyslím, že to znamená, že by se všichni dopustili vážných přestupků, ale myslím si, že věděli, jak činit pokání; poznali, že pokání je pozitivní; a s ochotou a nadšením se chtěli o toto radostné poselství podělit se světem.

K tomuto dochází, když pociťujeme radost z pokání. Zamyslete se nad příkladem Enose. I on prožil okamžik, kdy „přišel k sobě“. A když jeho „vina byla zahlazena“, jeho srdce se okamžitě obrátilo k blahu druhých. Až do konce života pak vybízel všechny lidi k pokání a „radoval … se z něj více nežli z toho, co je ze světa“.¹¹ Přesně to pokání způsobuje; obrací naše srdce k bližním, protože víme, že radost, kterou pociťujeme, je určena každému.

Jeden z mých přátel vyrůstal v rodině méně aktivních Svatých posledních dnů. Když byl mladým dospělým, i on „přišel k sobě“ a rozhodl se, že se připraví na misii.

Stal se vynikajícím misionářem. Když s ním president misie poslední den před návratem domů provedl pohovor, požádal ho, aby mu vydal svědectví. Učinil tak a poté, co se se slzami objali, president řekl: „Starší, mohlo by se stát, že za několik měsíců zapomenete nebo popřete vše, o čem jste teď svědčil, pokud nebudete dál dělat to, co vybudovalo vaše svědectví na začátku.“

Můj přítel mi později řekl, že se každý den od svého návratu z misie modlí a čte písma. To, že je neustále „[vyživován] dobrým slovem Božím“, ho udržuje „na správné cestě“.¹²

Vy, kteří se připravujete na misii na plný úvazek nebo kteří se z ní vracíte, poslouchejte! Nestačí jen získat svědectví; je třeba ho i udržovat a posilovat. Jak ví každý misionář, přestanete-li pohánět kolo šlapáním, spadne, a přestanete-li vyživovat své svědectví, oslabí se. Tatáž zásada platí i pro pokání – je to celoživotní úsilí, ne jen něco, co prožijeme jednou za život.

Vás všechny, kteří usilujete o odpuštění – mladé, mladé svobodné dospělé, rodiče, prarodiče a ano, i praprarodiče – vyzývám, abyste přišli domů. Nyní je čas začít. Neodkládejte den svého pokání.¹³

A až toto rozhodnutí učiníte, vytrvejte na této cestě. Náš Otec na vás čeká a touží vás přijmout. Má pro vás otevřenou náruč „po celý den“.¹⁴ Tato odměna stojí za veškerou námahu.

Pamatujte na tato Nefiova slova: „Musíte se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem. Pročež, budete-li se tlačiti kupředu, hodujíce na slově Kristově, a vytrváte-li do konce, vizte, tak praví Otec: Budete míti život věčný.“¹⁵

Občas se nám tato cesta bude zdát dlouhá – je to koneckonců cesta k věčnému životu. Může to však být cesta radostná, půjdeme-li po ní s vírou v Ježíše Krista a s nadějí v Jeho Usmíření. Svědčím o tom, že ve chvíli, kdy vkročíme na cestu pokání, přizveme do svého života Spasitelovu vykupující moc. Tato moc zpevní náš krok, rozšíří naši vizi a prohloubí naše odhodlání postupovat kupředu, krok za krokem, až do onoho slavného dne, kdy se konečně vrátíme do svého nebeského domova a uslyšíme, jak nám Otec v nebi říká: „To dobře.“¹⁶ Ve jménu Ježíše Krista, amen.