Pravda a tolerance

Zasvěcující shromáždění CVS pro mladé dospělé • 11. září 2011 • Univerzita Brighama Younga


 

Drazí mladí bratři a sestry, společně s Kristen jsme poctěni tím, že s vámi můžeme být při této významné příležitosti. Setkáváme se 11. září, v den desátého výročí události, která zásadně ovlivnila náš život i myšlení a která nás bude ovlivňovat i po mnoho dalších let. Tato událost je navždy spjata s mrakodrapy zvanými Dvojčata.

Měl jsem pocit, že bych měl dnes večer mluvit o jiných dvojčatech – o ideových dvojčatech – o pravdě a toleranci. Tato témata jsem nevybral proto, že by se týkala výhradně vás, mladých dospělých, tak jako témata chození na schůzky, „vysedávání“ s přáteli a manželství, o kterých jsem mluvil na podobném shromáždění před několika lety. Mé pojednání o pravdě a toleranci vás vyzve k přemýšlení o těchto tematických dvojčatech a k tomu, abyste o nich učili druhé, neboť jsou velmi důležité pro nastupující generaci, v níž jste nejstaršími členy.

Věříme v absolutní pravdu

Zaprvé – pravda. Věříme v absolutní pravdu, včetně toho, že existuje Bůh a že svými přikázáními stanovil, co je správné a co špatné. Zpíváme tuto píseň:

Kdyby nebesa zmizela a rozpukla se zem,
pravda, jako základ všeho, vždy přetrvá.
Pravda, ta nikdy se nezmění.1

Slovy presidenta Josepha F. Smitha: „Věříme ve veškerou pravdu bez ohledu na to, čeho se může týkat. Žádná sekta či náboženská denominace na světě nevlastní jedinou zásadu pravdy, kterou nepřijímáme nebo kterou bychom zavrhli. Jsme ochotni přijmout veškerou pravdu, ať pochází z jakéhokoli zdroje, neboť pravda obstojí, pravda vytrvá.“2

Existence a povaha pravdy je jednou ze základních otázek smrtelného života. Ježíš řekl římskému guvernérovi Pilátovi, že přišel na svět proto, aby „svědectví vydal [o] pravdě“. „Co jest pravda?“, otázal se onen nevěřící. (Viz Jan 18:37–38.) Již předtím Spasitel prohlásil: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život.“ (Jan 14:6.) A v novodobém zjevení řekl: „Pravda je poznání věcí, jak jsou a jak byly a jak přijdou.“ (NaS 93:24.)

Moji mladí bratři a sestry, my víme, že existence Boha a existence absolutní pravdy jsou pro život na této zemi zcela zásadní, ať již tomu někdo věří, či nikoli. Také víme, že existuje zlo a že některé věci jsou zkrátka zcela vážně a věčně špatné. Vy, k nimž mluvím, se straníte zla a usilujete o pravdu. Vzdávám vám hold za vaše spravedlivé skutky a za vaše spravedlivé touhy. Jako apoštol Pána Ježíše Krista se vám snažím pomáhat, abyste se rozhodovali správně ve světě, v němž stále více sílí opačné póly víry a nevíry, dobra a zla.

Šokující zprávy z posledních dvou měsíců o rozsáhlém rozkrádání a lhaní v civilizovaných společnostech jsou známkou mravního vakua, v němž mnozí mají jen chatrné vnímání toho, co je správné a co je špatné. Rozsáhlé výtržnictví a rabování, k němuž došlo minulý měsíc v Británii, a rozsáhlé skandální podvádění ze strany učitelů u povinných státních zkoušek na základních školách v Atlantě v Georgii přimělo mnoho lidí položit si otázku, zda neztrácíme mravní základy, na nichž jsou díky židovsko-křesťanské tradici postaveny západní země.3

Dávejte si pozor na morální relativismus

Máme vskutku důvod k tomu, abychom si dělali starosti o naše mravní základy. Žijeme ve světě, kde čím dál více vlivných osob učí a jedná podle přesvědčení, že neexistuje absolutně správná či špatná stránka věci, že veškerá zákonná moc a všechna pravidla chování jsou stanovena lidmi, a mohou tudíž přehlasovat přikázání Boží. Mnozí dokonce zpochybňují, zda vůbec Bůh existuje.

Morální relativismus, který zastává názor, že každý člověk si může sám pro sebe volně určit, co je správné a co špatné, se stává neoficiálním vyznáním víry mnoha lidí v Americe a v ostatních západních zemích. V extrémních případech jsou zločiny, které se kdysi vyskytovaly jen místně a které byly skrývány jako bolavé místo, nyní legalizovány a stavěny na odiv jako na reklamní tabuli. Mnozí z nastupující generace – mládež a mladí dospělí – jsou touto filosofií pohlceni a oddávají se sobeckým radovánkám, pohanskému pomalovávání a propichování různých částí těla, vulgární mluvě, odhalujícímu oblečení, pornografii, nečestnosti a hanebným sexuálním požitkům.

Pokud jde o základní názory na to, co je správné a co špatné, existuje znepokojující rozdíl mezi starší a mladší generací. Podle jednoho průzkumu před dvěma desetiletími bylo „79 procent dospělých Američanů [přesvědčeno], že ‚existují jasné hranice mezi tím, co je dobré a co je špatné, které se vztahují na každého, nehledě na jeho situaci‘“. 4 Naproti tomu podle jednoho nedávného průzkumu mezi vysokoškoláky „tři čtvrtiny z [nich] jsou přesvědčeny o tom, že rozdíl mezi tím, co je správné a co špatné, je relativní“.5

Mnozí náboženští vůdci učí tomu, že existuje Bůh jako nejvyšší Zákonodárce, který stanovuje, že určité chování je absolutně správné a přijatelné a určité jiné chování je absolutně špatné a nepřijatelné.6 Proroci v Bibli i v Knize Mormonově předvídali tuto dobu, kdy lidé budou „rozkoší milovníci více nežli milovníci Boha“ (2. Timoteovi 3:4) a kdy budou dokonce popírat Boha. (Viz Judas 1:4; 2. Nefi 28:5; Moroni 7:17; NaS 29:22.)

V této znepokojující situaci se my, kteří věříme v Boha a v důsledku toho i v existenci absolutního dobra a zla, ocitáme před výzvou žít v tomto bezbožném a čím dál nemorálnějším světě. V této situaci má každý z nás – a zvláště vy z nastupující generace – povinnost stát za pravdou a slovy hájit to, že Bůh existuje a že díky Jeho přikázání jsou stanoveny určité absolutní pravdy. My, Svatí posledních dnů, se přitom opíráme o pravdu, o níž zpíváme v písni, kterou jsem již citoval:

Avšak pravda vždy zvítězí, dost silná je,
pevný základ, na němž stojí, se nepohne,
vládců hněv zláme, zlo vytěsní.7

Stojím nyní před oddanými mladými lidmi a uvědomuji si, že někteří z vás se možná ptáte, proč mluvím o něčem, co je vám tak jasné a co musí být podle vašeho názoru jasné i ostatním. Vzpomeňte si ale na výsledky průzkumu, o němž jsem se zmiňoval, že tři čtvrtiny všech vysokoškoláků jsou přesvědčeny, že rozdíl mezi tím, co je správné a co špatné, je relativní.

Rozhodl jsem se mluvit o pravdě, protože učitelé na školách, na vysokých školách i na univerzitách učí a praktikují relativní morálku. Toto pak utváří postoj mnoha mladých Američanů, kteří přebírají jejich místo jako učitelé našich dětí a utvářejí veřejné mínění prostřednictvím médií a populární zábavy. Filosofický směr morálního relativismu popírá to, co miliony věřících křesťanů, židů a muslimů považují za zcela zásadní, a popírání těchto pravd nám všem způsobuje závažné problémy. Co by s tím věřící měli dělat, nás přivádí k druhé zásadě z oněch tematických dvojčat – k toleranci.

Tolerance

Tolerance je definována jako přátelský a nestranný postoj k neznámým názorům a praktikám nebo k osobám, které tyto názory zastávají nebo je praktikují. Díky moderním dopravním a komunikačním prostředkům jsme se my všichni dostali do bližšího kontaktu s různými lidmi a s různými názory, a proto je více zapotřebí tolerance. Když jsem byl mladý dospělý, asi před šedesáti lety, dozvídala se většina Američanů o významných rozdílech v kulturách, hodnotách a národech jen z knih a časopisů. Nyní se s těmito rozdíly seznamujeme v televizi a na internetu, při cestování a často i v osobním kontaktu s lidmi v sousedství a na tržištích.

Tento větší vliv různorodosti náš život obohacuje, a zároveň i komplikuje. Obohacují nás vztahy s různými lidmi, což nám připomíná úžasnou rozmanitost Božích dětí. Avšak rozmanitost v kulturních zvyklostech a hodnotách nás staví před výzvu určit, co můžeme přijmout jakožto něco, co je v souladu s kulturou a hodnotami evangelia, a co přijmout nemůžeme. Z tohoto pohledu rozmanitost zvyšuje pravděpodobnost konfliktu a vyžaduje, abychom se více zamýšleli nad podstatou tolerance. Co je to tolerance, kdy se nás týká a kdy se nás netýká?

Tato otázka je těžší pro ty, kteří svědčí o existenci Boha a absolutní pravdy, než pro ty, kteří věří v morální relativismus. Čím slabší je víra člověka v Boha a čím méně absolutních morálních měřítek vyznává, tím méně se setká s případy, kdy se bude muset kvůli názorům a praktikám druhých potýkat s výzvou být tolerantní. Například ateista se nemusí rozhodovat ohledně toho, jaká vulgární či rouhavá slova může tolerovat a jaká jsou pro něj nepřípustná. Ti, kteří nevěří v Boha či v absolutní pravdu v otázkách morálky, mohou považovat sami sebe za nejtolerantnější jedince. Z jejich pohledu je dovoleno téměř vše. Běžně se to popisuje slovy: „Ty se starej o sebe a já se budu starat o sebe.“ Tento názorový směr dokáže tolerovat téměř jakékoli chování a téměř jakékoli jedince. Naneštěstí se zdá, že někteří z těch, kteří věří v morální relativismus, mají problém tolerovat ty, kteří trvají na tom, že existuje Bůh, kterého máme respektovat, a že existují určité absolutně platné morální zásady, které máme dodržovat.

Tři absolutní pravdy tolerance

O toleranci či netoleranci těch, kteří v Boha nevěří, už ale mluvit nechci. Mluvím nyní k Svatým posledních dnů, kteří věří v Boha a v absolutní pravdu. Co tolerance znamená pro nás a pro ostatní věřící a s jakými konkrétními těžkostmi se potýkáme při jejím uplatňování?

Začnu s třemi absolutními pravdami. Budu o nich mluvit jako apoštol Pána Ježíše Krista, ale jsem přesvědčen, že většinu těchto pravd sdílejí všeobecně všichni věřící lidé.

Zaprvé – všichni lidé jsou pro Boha bratry a sestrami, kteří se v různých náboženstvích učí mít rádi jeden druhého a činit dobro jeden druhému. President Gordon B. Hinckley tento názor vyjádřil z pozice Svatých posledních dnů: „Každý z nás [z různých náboženských denominací] věří tomu, že Bůh je náš Otec, i když se můžeme lišit v tom, jak na Boha nahlížíme. Každý z nás je součástí velké rodiny, lidské rodiny, jsme synové a dcery Boží, a tudíž bratři a sestry. Musíme více usilovat o budování vzájemné úcty a postoje snášenlivosti a vzájemné tolerance, bez ohledu na nauky a filosofické názory, které můžeme zastávat.“8

Všimněte si, že president Hinckley mluvil o „vzájemné úctě“ i o toleranci. Deset let nato muslimský učenec Dr. Alwi Shihab z Indonésie, rozebíral na BYU tuto myšlenku těmito slovy: „Tolerovat něco znamená naučit se s tím žít, i když se domníváte, že je to špatné či přímo zlovolné. … Jsem přesvědčen, že musíme být více než jen tolerantní, máme-li na tomto světě dosáhnout harmonie.“

Dr. Shihab, který se opíral o učení Koránu, dále pokračoval: „Musíme respektovat tuto Bohem danou důstojnost v každé lidské bytosti, dokonce i v našich nepřátelích. Neboť cílem všech mezilidských vztahů – ať již v oblasti náboženské, sociální, politické či ekonomické – by měla být spolupráce a vzájemná úcta.“9

Žít spolu ve vzájemné úctě k odlišnostem těch druhých je v dnešním světě velkou výzvou. Nicméně – a nyní vyslovuji druhou absolutní pravdu – toto soužití s odlišnostmi druhých je přesně to, co podle učení evangelia Ježíše Krista musíme dělat.

Království Boží je jako kvas, jak učil Ježíš. (Viz Matouš 13:33.) Kvas – neboli droždí – je skrytý ve větší hmotě těsta, dokud celek nevykvasí, neboli dokud díky kvasu nenakyne. Spasitel také učil své následovníky, že budou mít ve světě soužení, že jejich počty a panství budou malé (viz 1. Nefi 14:12) a že budou nenáviděni, protože nejsou ze světa (viz Jan 17:14). Takové je ale naše poslání. Jsme povoláni žít s ostatními dětmi Božími, které nesdílejí naši víru či naše hodnoty a které na sebe nevzaly tytéž závazky vyplývající ze smluv jako my. A proto se na závěr svého působení Ježíš modlil k Otci: „Neprosímť, abys je vzal z světa, ale abys je zachoval od toho zlého.“ (Jan 17:15.) Máme být ve světě, ale ne ze světa.

Vzhledem k tomu, že následovníkům Ježíše Krista je přikázáno být kvasem – ne aby byli vzati ze světa, ale aby v něm zůstali – musíme usilovat o toleranci ze strany těch, kteří nás nenávidí kvůli tomu, že nejsme ze světa. A tak někdy musíme vznášet námitky proti zákonům, které chtějí narušit naši svobodu praktikovat naši víru, přičemž se opíráme o svá ústavní práva na svobodné praktikování náboženství. Jak poznamenal advokát, který zastupuje jistou luteránskou školu v případu, který se nyní dostal před Nejvyšší soud Spojených států, nejdůležitější je to, aby „lidé všech náboženství mohli rozvíjet vztah k Bohu a jeden k druhému, aniž by se jim přes rameno dívala vláda“.10 A právě proto potřebujeme při hájení náboženské svobody porozumění a podporu – včetně porozumění a podpory z vaší strany.

Musíme také tolerovat a respektovat druhé. Apoštol Pavel učil, že křesťané mají následovat to, „což jest ku pokoji“ (Římanům 14:19), a že mají do té míry, do jaké je to možné, žít „se všemi lidmi [pokojně]“ (Římanům 12:18). A tak máme pohotově uznávat to dobré, co nacházíme ve všech lidech a v mnohých názorech a praktikách, které se liší od těch našich. Kniha Mormonova nás učí:

„Všechny věci, které jsou dobré, přicházejí od Boha. …

… Pročež každá věc, která vyzývá a nutká činiti dobro a milovati Boha a sloužiti mu, je inspirována Bohem.

Pročež, střezte se, … abyste nesoudili, … že to, co je dobré a od Boha, je od ďábla.“ (Moroni 7:12–14.)

Důsledkem takového postoje k odlišnostem bude tolerance i respekt.

Naše tolerance a respekt vůči druhým a vůči tomu, čemu věří, nás nenutí zříci se svého závazku vůči pravdám, které přijímáme, a vůči smlouvám, které jsme uzavřeli. Tak zní třetí absolutní pravda – nezříkáme se pravdy a svých smluv. Jsme vrženi jako bojovníci do války mezi pravdou a omylem. V ní neexistuje neutrální území. Musíme stát za pravdou, i když zároveň tolerujeme a respektujeme přesvědčení a názory, které se liší od těch našich, i ty, kteří je zastávají.

I když musíme tolerovat a respektovat druhé a jejich přesvědčení, včetně jejich ústavou danou svobodu vysvětlovat a hájit svůj postoj, nepožaduje se po nás, abychom respektovali a tolerovali špatné jednání. Naše oddanost pravdě od nás vyžaduje, abychom usilovali o ochranu před jednáním, které je špatné. To je snadné, pokud jde o extrémní příklady jednání, které většina věřících i nevěřících uznává jako špatné nebo nepřijatelné. Všichni například musíme odsuzovat vraždu či jiné teroristické jednání, i v případě, že tak jednají extrémisté ve jménu náboženství. Všichni se také musíme stavět proti násilí a krádežím.

Oboustranná mince tolerance a pravdy

Pokud jde o méně extrémní příklady jednání, u něhož se ani věřící lidé nedokáží shodnout na tom, zda je, či není špatné, je mnohem těžší určit povahu a rozsah toho, co tolerovat máme. Jistá přemýšlivá žena Svatých posledních dnů mi napsala o tom, že ji znepokojuje skutečnost, že „jak se zdá, světská definice slova ‚tolerance‘ se stále více používá ve smyslu tolerování hříšných životních stylů“. Vznesla dotaz, jak „toleranci“ definuje Pán.11

President Boyd K. Packer nám na toto téma poskytl inspirující náhled. Když před třemi lety promlouval ke studentům institutu, řekl: „Slovo tolerance nestojí samo o sobě. Aby mohla být tolerance ctností, musí mít určitý podnět a reakci. … Tolerance je často vyžadována, ale zřídkakdy oplácena. Dávejte si pozor na slovo tolerance. Je to velmi vratká ctnost.“12

Toto inspirované varování nám připomíná, že pro ty, kteří věří v absolutní pravdu, je tolerance určitého jednání jako mince s dvěma stranami. Na jedné straně mince je tolerance či respekt, ale na druhé je vždy pravda. Nemůžete vlastnit či používat minci tolerance, aniž byste si byli vědomi obou stran.

I náš Spasitel tuto zásadu uplatňoval. Když se setkal s ženou přistiženou při cizoložství, pronesl tato utěšující a tolerantní slova: „Aniž já tebe odsuzuji.“ Když ji pak poslal pryč, pronesl formou příkazu tato pravdivá slova: „Jdiž a nehřeš více.“ (Jan 8:11.) My všichni bychom měli najít ponaučení a posilu díky tomuto příkladu, v němž byla pronesena slova tolerantní i pravdivá – laskavost v komunikaci, ale neústupnost v pravdě.

Jak se stavět k rouhání či klení, nemanželskému soužití a porušování sabatu z pohledu pravdy a tolerance

Pojďme se zamyslet nad tím, jak tento příklad uplatnit i ve vztahu k jiným druhům jednání. Jiný přemýšlivý Svatý posledních dnů napsal:

„V Mosiášovi 18:9 nám Alma říká, že když jsme pokřtěni, uzavíráme smlouvu, že budeme ‚státi jako „svědkové“ Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech, kde [můžeme] býti‘. … Co tento verš znamená pro nás v této době a jak ho mohou Svatí posledních dnů v životě uplatňovat?

Jsem nyní v misijním poli a často slýchám, jak lidé berou jméno Páně nadarmo, a také se setkávám s dívkami, které říkají, že žijí se svým přítelem. Zjišťuji, že dodržování sabatního dne se považuje za něco téměř zastaralého. Jak mohu dodržovat svou smlouvu a stát jako svědek, a přitom druhé neurazit?“13

Rouhání či klení, nemanželské soužití a porušování sabatu – vynikající příklady, na nichž lze ukázat, jak si mohou Svatí posledních dnů v těchto složitých situacích udržet rovnováhu mezi vzájemně soupeřícími povinnostmi zastávat pravdu a být tolerantní.

Začnu s naším osobním jednáním, mezi které patří i výuka našich dětí. Při uplatňování někdy vzájemně soupeřících požadavků ze strany pravdy a tolerance v těchto třech příkladech jednání i v mnoha dalších nemáme být tolerantní vůči sobě. Máme se řídit požadavky pravdy. Máme být pevní v dodržování přikázání a smluv a máme činit pokání a zlepšit se, pokud se nám to nedaří.

President Thomas S. Monson nás na konferenci, na níž mu byla vyjádřena podpora jako našemu prorokovi, učil: „Moji mladí přátelé, buďte silní. … Tvář hříchu si dnes často nasazuje masku tolerance. Nenechte se oklamat; za touto rouškou se skrývá zármutek, neštěstí a bolest. Vy víte, co je správné a co je špatné, a žádný převlek, ať je jakkoli přitažlivý, to nemůže změnit. Podstata přestupku je stále stejná. Pokud na vás vaši takzvaní přátelé naléhají, abyste udělali něco, co víte, že je špatné – vy buďte těmi, kteří stojí za tím, co je správné, i když budete stát sami.“14

Taktéž máme povinnost učit své děti i ostatní – například ve svém církevním povolání – že na prvním místě je naše oddanost vůči pravdě. Samozřejmě tato snaha učit druhé nese ovoce jen tehdy, pokud respektujeme jejich svobodu jednání, a tak vše musí vždy probíhat s láskou, trpělivostí a přesvědčováním.

Nyní řeknu něco o našem závazku vůči pravdě a toleranci v osobních vztazích s lidmi, s nimiž se stýkáme a kteří v naší přítomnosti klejí, kteří žijí s partnerem, aniž by byli oddáni, nebo kteří náležitě nesvětí sabatní den. Jak na ně máme reagovat a jak s nimi máme mluvit?

Náš závazek projevovat toleranci znamená, že žádné takové jednání – či jiné, které považujeme za odchylku od pravdy – nemá být nikdy příčinou k tomu, abychom reagovali nenávistnými slovy či nelaskavými skutky. Náš závazek vůči pravdě má ale své vlastní požadavky a z toho plynoucí požehnání. Když mluvíme „pravdu jeden každý s bližním svým“ (Efezským 4:25) a když mluvíme pravdu „v lásce“ (Efezským 4:15), jak učil apoštol Pavel, činíme tak jako služebníci Pána Ježíše Krista a konáme přitom Jeho dílo. Andělé nám budou stát po boku a Pán sešle svého Svatého Ducha, aby nás vedl.

V těchto citlivých otázkách máme nejprve zvážit, zda, či do jaké míry, máme těm, s nimiž se známe, říkat to, co je podle našeho poznání pravdou ohledně jejich jednání. V mnoha případech toto rozhodnutí závisí na tom, jak přímo se nás to osobně týká.

Pokud někdo v naší přítomnosti neustále kleje nebo bere jméno Boží nadarmo, je tato skutečnost vhodným důvodem pro to, abychom mu řekli, že nás to uráží. Klení či rouhání nevěřících lidí v naší nepřítomnosti pravděpodobně ale nebude důvodem pro to, abychom tyto provinilce nějak konfrontovali.

Nemanželské soužití je, jak víme, závažný hřích, kterého se Svatí posledních dnů za žádných okolností nesmějí dopustit. Pokud se ho dopouštějí lidé kolem nás, může se jednat buď o jejich soukromé jednání, nebo je to něco, co od nás očekávají, že budeme schvalovat, finančně podporovat nebo umožňovat. Na škále mezi pravdou a tolerancí musí v případě, že dané jednání nezahrnuje nás osobně, převažovat tolerance. Pokud se nás ale nemanželské soužití nějak osobně dotýká, máme se řídit svou oddaností pravdě. Například je jedna věc ignorovat závažné hříchy, když jsou páchány v soukromí; je ale něco zcela jiného, když jsme požádáni, abychom takové jednání podporovali nebo nepřímo schvalovali například tím, že takovým lidem poskytneme ubytování u nás doma.

Pokud jde o svěcení dne sabatu, Svatí posledních dnů jsou si vědomi toho, že se učí světit sabatní den jinak než mnozí jiní křesťané. Mnohé z nás trápí přeplněná obchodní centra nebo jiné komerční aktivity probíhající během sabatu. Možná bychom měli druhým vysvětlit, že věříme, že naše svěcení sabatu, včetně přijímání svátosti, nám dodává novou duchovní sílu a činí nás lepšími lidmi po zbytek týdne. Věřícím lidem pak můžeme vyjádřit uznání za to, že sdílíme společné názory na to, co je životně důležité, protože každý z nás věří v Boha a v existenci absolutní pravdy, i když se lišíme v tom, jak tyto základní skutečnosti definujeme. Kromě toho máme pamatovat na to, že Spasitel učil, že se máme vyvarovat svárů (viz 3. Nefi 11:29–30) a že náš příklad a kázání má být „hlasem varovným, každý člověk bližnímu svému, v poklidu a v mírnosti“ (NaS 38:41).

Při tom všem se však nemáme odvažovat soudit své sousedy či známé podle toho, jaký konečný vliv má jejich jednání. Takový soud náleží Pánu, nikoli nám. Dokonce i On se zdržel definitivního pozemského odsouzení ženy přistižené při cizoložství. Tolerance vyžaduje, abychom se i my podobně zdržovali odsuzování druhých.

Čtyři zásady pravdy a tolerance, když usilujeme o úkony státní správy

Poté, co jsem mluvil o hledání rovnováhy mezi pravdou a tolerancí v osobním jednání a ve vztahu k lidem, s nimiž se stýkáme, budu se nyní věnovat jiné a složitější situaci. Když věřící lidé vstoupí do veřejného života, aby se na základě svého přesvědčení snažili ovlivňovat tvorbu či prosazování zákonů, mají uplatňovat trochu jiné zásady.

Možná se jako mladí dospělí podivujete nad tím, proč s vámi mluvím o zásadách, kterými se máme řídit, když usilujeme o nějaký úkon státní správy, například legislatury. Možná si říkáte: „To je něco, co se týká služebně starších autorit Církve.“ Popisuji tyto zásady vám, mladým dospělým, proto, že jste současní členové a budoucí vedoucí Církve Ježíše Krista a bude třeba, dříve, než si myslíte, abyste o těchto záležitostech rozhodovali. Je třeba, abyste porozuměli tomu, jak jsou naše snahy ve veřejném životě ovlivňovány rovnováhou mezi pravdou a tolerancí.

Zda či jak se máme snažit dosáhnout zákonů, které by vynucovaly či ovlivňovaly jednání, které považujeme kvůli své víře v Boha a v Jeho přikázání za žádoucí, je příliš rozsáhlé téma na to, abych ho náležitě probral v závěrečných několika minutách svého proslovu. Omezím se proto jen na to, že uvedu čtyři hlavní zásady, kterými se máme v takovém úsilí řídit.

Zaprvé – když ti, kteří věří v Ježíše Krista, přinášejí svůj náhled na pravdu do veřejného života, musejí usilovat o inspiraci Páně, aby moudře vybrali a zvolili, které pravdivé zásady chtějí nechat prosazovat zákonem nebo úkonem státní správy. Obecně řečeno nemají usilovat o takové zákony či úkony státní správy, které by podporovaly názory, jež jsou charakteristické pro dotyčné věřící, jako je například prosazování, byť i nepřímé, určitých náboženských úkonů. Věřící lidé se nemusí obávat usilovat o takové úkony státní správy, které by zahrnovaly zásady, jež mají širší záběr než jen umožnit praktikovat jejich náboženské názory, jako jsou například zákony o veřejném zdraví, bezpečí a morálce.

V každém případě věřící lidé, jakožto obhájci víry, mohou a musejí usilovat o zákony, které zachovávají náboženskou svobodu. Společně se vzestupem morálního relativismu zažívají Spojené státy znepokojující úpadek ve všeobecné veřejné úctě k náboženství. Mnozí lidé nyní považují náboženství, které kdysi bylo přijímanou součástí amerického života, za něco podezřelého. Náboženství se pro ně stalo něčím, co musí prokázat, že má v našem veřejném životě právoplatné místo. Některé vlivné hlasy dokonce zpochybňují míru, do jaké má naše ústava chránit svobodu náboženství, včetně práva na praktikování a hlásání náboženských zásad.

Toto je nesmírně důležitá záležitost, na níž se musíme my, kteří věří v Nejvyšší Bytost, jež, pokud jde o lidské jednání, stanovila, co je absolutně správné a co absolutně špatné, sjednotit, abychom tak mohli trvat na časem prověřených ústavních právech vyznávat své náboženství, hlasovat o veřejných záležitostech podle svého svědomí a účastnit se voleb a debat ve veřejném životě i na soudních dvorech. V tomto konání stojíme bok po boku s anděly. Musíme také stát bok po boku s ostatními věřícími lidmi, abychom zachovali a posilovali svobodu hájit a praktikovat své náboženské přesvědčení, ať již je jakékoli. Z tohoto důvodu musíme kráčet společně po stejné stezce, abychom si zajistili svobodnou možnost vydat se po rozdílných cestách, pokud to vyžaduje naše rozdílné přesvědčení. Díky nebeskému vedení v této spravedlivé věci budou naše slova příjemná a najdou si místo v srdci mnoha lidí.

Zadruhé – když se věřící lidé snaží propagovat svůj postoj ve veřejném životě, jejich metody a způsoby prosazování mají vždy projevovat toleranci k názorům a postojům druhých, kteří jejich přesvědčení nesdílejí. Neměli bychom přispívat k extremismu, který rozděluje naši společnost. Jako věřící musíme vždy promlouvat s láskou a projevovat vůči svým protivníkům trpělivost, pochopení a soucit. Věřícím křesťanům je přikázáno milovat bližní (viz Lukáš 10:27), odpouštět (viz Matouš 18:21–35) a činit dobro těm, kteří je utiskují (viz Matouš 5:44). Mají vždy pamatovat na Spasitelovo učení, že máme žehnat těm, „kteříž [nás] proklínají, dobře [činit] nenávidícím [nás], a [modlit] se za ty, kteříž [nás] utiskují a [nám] se protiví“. (Matouš 5:44.)

Jako věřící máme také formovat své námitky a postoje tak, aby přispívaly k rozumným diskusím a dohodám, které jsou pro demokratické zřízení v pluralitní společnosti zcela zásadní. Tímto způsobem budeme přispívat ke kultivovanosti, která je nezbytná pro zachování naší civilizace.

Zatřetí – věřící se nemají nechat odradit známým nařčením, že se jen snaží uzákonit morálku. Mnoho oblastí práva je založeno na židovsko-křesťanské morálce a tak tomu je již celá staletí. Naše civilizace je založena na morálce a nemůže bez ní existovat. John Adams prohlásil: „Naše ústava byla vytvořena jedině pro mravný a náboženský lid. Pro vládu nad nějakým jiným lidem je zcela nedostatečná.“15

Začtvrté – věřící se nemají obávat snahy dovolávat se zákonů, které zachovávají takové veřejné podmínky či pravidla, které jim umožňují praktikovat požadavky jejich víry, pokud jsou tyto podmínky či pravidla také prospěšné z hlediska veřejného zdraví, bezpečnosti či morálky. I když jsou například mnohé zákony z trestního práva a některé zákony z rodinného práva postaveny na náboženských názorech, tyto zákony dlouhodobě náleží do demokratické společnosti. Tam, kde ale věřící tvoří většinu, mají být vždy citliví vůči názorům menšiny.

Jako Svatí posledních dnů jsme občas obviňováni z toho, že jsme upjatí a netolerantní vůči ostatním, zvláště tam, kde tvoříme většinu nebo kde ostatní tvoří většinu a my kvůli svým názorům stojíme v opozici proti většině. Je určitě potřeba, aby Svatí posledních dnů byli moudřejší a zdatnější při vysvětlování a prosazování svých názorů a při uplatňování vlivu tam, kde ho máme.

Taková je podstata oné oboustranné mince pravdy a tolerance. President Thomas S. Monson je vynikajícím příkladem toho, jak praktikovat obě tyto ctnosti. Celý život je příkladem v tom, jak nabízet pomocnou ruku členům a představitelům jiných náboženství a jak s nimi spolupracovat v oblastech společného zájmu, a v tom, jak rozvíjet křesťanské přátelství a zájem, který není omezen jen na určitou náboženskou denominaci.16

A konečně, podstata naší rovnováhy mezi pravdou a tolerancí je obsažena v těchto slovech presidenta Gordona B. Hinckleyho: „Podávejme pomocnou ruku těm kolem nás, již nejsou naší víry. Buďme dobrými sousedy, buďme laskaví, vlídní a velkorysí. Zapojujme se do hodnotných veřejných projektů. Mohou nastat situace, a také nastanou, které se týkají závažných morálních otázek, v nichž nemůžeme uhýbat, pokud jde o určitou zásadu. Ale v těchto případech můžeme zdvořile nesouhlasit, aniž bychom byli nepříjemní. Můžeme ocenit upřímnost těch, jejichž postoj nemůžeme přijmout. Můžeme diskutovat o zásadách a ne napadat druhé.“17

Dar poznání a dar víry

Zakončím tímto příslibem a svědectvím:

Bible nás učí, že jedním z účelů proroka je být „strážným“, který varuje Izrael. (Viz Ezechiel 3:17, 33:7.) Pán skrze zjevení k tomuto připojil toto podobenství pro novodobý Sion – umístěte na věž strážného, který uvidí „nepřítele, dokud [je] ještě daleko“ a vydá varování, aby zachránil „vinici … před rukama ničitele“. (NaS 101:45, 54.)

Promlouval jsem k vám jako jeden z oněch strážných na téma, které mi Duch určil. Ujišťuji vás, že mé poselství je pravdivé. Máte-li ohledně toho nějaké pochybnosti nebo máte-li otázky ohledně toho, jak uplatňovat tyto zásady ve svém životě, naléhavě vás žádám, abyste usilovali o vedení z téhož zdroje.

Pokud jde o onu širší otázku, o níž dnešní ateisté tak široce debatují, prohlašuji, že vím, že Bůh žije! O Jeho existenci svědčí Jeho stvoření a Jeho služebníci slyší a hlásají Jeho slova. Novodobé zjevení nás učí, že někteří mají dar „věděti, že Ježíš Kristus je Syn Boží a že byl ukřižován pro hříchy světa“, a že jiným je dáno „věřiti v slova jejich“. (NaS 46:13–14.) Vyzývám vás, jako ten, který ví, abyste věřili mým slovům.

Svědčím o Ježíši Kristu, Pánu vinice. On je náš Spasitel a každému z nás nabízí pomocnou ruku a vyzývá nás, abychom přijali Jeho pokoj tím, že se budeme učit od Něho a že budeme kráčet Jeho cestou (viz NaS 19:23):

„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.

Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.

Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“ (Matouš 11:28–30.)

Ve jménu Ježíše Krista, amen.

Ukázat odkazy

    Odkazy

  1.   1.

    „Oh Say, What Is Truth?“ Hymns, č. 272.

  2.   2.

    Joseph F. Smith, Gospel Doctrine, 5th ed. (1939), 1.

  3.   3.

    Viz „Anarchy in the UK“, The Economist, Aug. 13, 2011, 14; Patrick Jonsson, „Is the US a Nation of Liars?“ The Christian Science Monitor, July 25, 2011, 20.

  4.   4.

    Stephen L. Carter, The Culture of Disbelief: How American Law and Politics Trivialize Religious Devotion (1993), 225.

  5.   5.

    „Campus Confidential“, The Wall Street Journal, July 5, 2002, W11.

  6.   6.

    Viz například John Paul II: The Encyclicals in Everyday Language, 3rd ed., ed. Joseph G. Donders (2005), 210–213; Harold Kushner, Who Needs God (1989), 83–84.

  7.   7.

    „Oh Say, What Is Truth?“ Hymns, č. 272.

  8.   8.

    Gordon B. Hinckley, Teachings of Gordon B. Hinckley (1997), 665.

  9.   9.

    Alwi Shihab, Building Bridges to Harmony Through Understanding (forum address at Brigham Young University, Oct. 10, 2006), http://speeches.byu.edu/reader/reader.php?id=11324.

  10.   10.

    Eric Rassbach, citováno v článku Williama McGurna „Religion and the Cult of Tolerance“, The Wall Street Journal, Aug. 16, 2011, A11.

  11.   11.

    Dopis adresovaný Dallinu H. Oaksovi, 14. května 1998.

  12.   12.

    Boyd K. Packer, „Be Not Afraid“ (proslov pronesený na Ogden Institute of Religion 16. listopadu 2008), 5; viz také Bruce D. Porter, „Defending the Family in a Troubled World“, Ensign, June 2011, 12–18.

  13.   13.

    Dopis adresovaný Dallinu H. Oaksovi, 22. prosince 1987.

  14.   14.

    Thomas S. Monson, Liahona, květen 2008, 65; nebo Conference Report, Apr. 2008, 66.

  15.   15.

    John Adams, z proslovu k armádním důstojníkům v Massachusetts 11. října 1798, uvedeno ve svazku The Works of John Adams, Second President of the United States, ed. Charles Francis Adams, 10 vols. (1856), 9:229.

  16.   16.

    Viz Heidi S. Swinton, To the Rescue: The Biography of Thomas S. Monson (2010), obzvláště kapitoly 25 a 28 a strany 462–463.

  17.   17.

    Gordon B. Hinckley, Teachings of Gordon B. Hinckley, 662.