Joseph Smith–Životopis

1 V důsledku mnoha zpráv, které byly dány do oběhu zle smýšlejícími a intrikánskými osobami, které se týkají vzrůstu a pokroku Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, což všechno bylo jejich autory zamýšleno k tomu, aby bojovali proti pověsti Církve a jejímu pokroku ve světě – byl jsem přiveden k tomu, abych napsal tento životopis, abych vyvedl z omylu veřejné mínění a dal všem, kteří hledají pravdu, k disposici skutečnosti, jak se přihodily, ve vztahu ke mně samému i k Církvi, nakolik mi jsou takové skutečnosti známy.

2 V tomto životopise uvedu různé události týkající se této Církve, v pravdě a spravedlivosti, jak se přihodily nebo jak v současnosti existují, což je nyní [1838] osmý rok od zorganisování uvedené Církve.

3 Narodil jsem se léta Páně jeden tisíc osm set pět, dvacátého třetího dne v prosinci, ve městě Sharon v kraji Windsor ve státě Vermont… Můj otec, Joseph Smith st., opustil stát Vermont a přestěhoval se do Palmyry v kraji Ontario (nyní Wayne) ve státě New York, když mi šlo na desátý rok, nebo tak nějak. Asi čtyři roky po příchodu do Palmyry se můj otec přestěhoval se svou rodinou do Manchesteru v témže kraji Ontario –

4 Jeho rodina sestávající se z jedenácti duší, totiž, z mého otce Josepha Smitha; mé matky Lucy Smithové (jejíž jméno před jejím sňatkem bylo Macková, dcera Solomona Macka); mého bratra Alvina (který zemřel 19. listopadu 1823 v 26. roce svého věku), Hyruma, mne, Samuela Harrisona, Williama, Dona Carlose; a mých sester Sophronie, Catherine a Lucy.

5 Někdy ve druhém roce po našem přestěhování se do Manchesteru byl v místě, kde jsme žili, neobvyklý rozruch ve věci náboženství. Započalo to metodisty, ale brzy se to rozšířilo mezi všechny sekty v oné oblasti. Vskutku, celý okrsek se zdál býti tím zasažen a veliké zástupy se připojovaly k různým náboženským společnostem, což vyvolalo nemalý vzruch a rozdělení mezi lidmi, z nichž někteří volali: „Hle, sem!“ a jiní „Hle, tam!“ Někteří hájili víru metodistů, někteří presbyteriánů a někteří baptistů.

6 Neboť, i přes velikou lásku, kterou obrácení k těmto různým vírám vyjadřovali v čase svého obrácení, a velikou horlivost projevovanou příslušnými duchovními, kteří byli činní v podněcování a podporování tohoto neobyčejného výjevu náboženského cítění, aby každého obrátili, jak měli zalíbení to nazývati, ať se připojí k jakékoli sektě, ve které se jim zalíbilo; nicméně když obrácení začali odcházeti, někteří do jedné společnosti a někteří do jiné, bylo viděti, že zdánlivě dobré pocity jak kněží, tak obrácených, byly více předstírané než skutečné; neboť následoval výjev velikého zmatku a zlého cítění – kněz svářící se s knězem a obrácený s obráceným; takže veškeré jejich dobré pocity jednoho vůči druhému, jestliže kdy nějaké měli, byly zcela ztraceny ve slovní potyčce a sporu názorů.

7 V té době mi šlo na patnáctý rok. Rodina mého otce byla obrácena na presbyteriánskou víru a čtyři z nich se k oné církvi připojili, a to moje matka Lucy; moji bratři Hyrum a Samuel Harrison a moje sestra Sophronia.

8 Během tohoto období velikého rozruchu byla moje mysl pobízena k vážnému uvažování a k velikému neklidu; ale i když mé pocity byly hluboké a často naléhavé, přesto jsem se držel stranou všech těchto společností, i když jsem navštěvoval jejich různá shromáždění tak často, jak to okolnosti dovolovaly. V průběhu času byla moje mysl poněkud nakloněná sektě metodistů a cítil jsem určité přání připojiti se k nim; ale tak veliké byly zmatek a potyčky mezi různými denominacemi, že bylo nemožné pro osobu tak mladou jako já, a tak neobeznámenou s lidmi a věcmi, dojíti k jakémukoli určitému závěru, kdo má pravdu a kdo je na omylu.

9 Moje mysl byla občas velice rozrušena, křik a rozbouření bylo velmi veliké a nepřetržité. Presbyteriáni byli nejvíce předpojati proti baptistům a metodistům a používali veškerou moc jak rozumu, tak sofistiky, aby dokázali jejich omyly, nebo, přinejmenším, aby přiměli lidi, aby si mysleli, že jsou na omylu. Podobně na druhé straně byli baptisté a metodisté stejně horliví v úsilí utvrditi svá vlastní dogmata a vyvrátiti všechna ostatní.

10 Uprostřed této války slov a rozbouření názorů jsem si často říkal: Co se má učiniti? Které z těchto všech společností jsou správné; nebo jsou všechny společně na omylu? Jestliže některá z nich je správná, která to je a jak to rozeznám?

11 Zatímco jsem se potýkal s nesmírnými nesnázemi způsobenými spory těchto společností církevníků, jednoho dne jsem četl epištolu Jakubovu, první kapitolu a pátý verš, který zní: Jestliže se komukoli z vás nedostává moudrosti, nechť prosí Boha, kterýž dává všem lidem štědře a nekárá; a bude dána jemu.

12 Nikdy nevstoupil žádný úryvek písma s větší mocí do srdce člověka než v této době tento do mého. Zdálo se, že vstoupil s velikou silou do každého pocitu mého srdce. Uvažoval jsem o něm znovu a znovu věda, že potřebuje-li nějaká osoba moudrost od Boha, jsem to já; neboť co činiti jsem nevěděl, a pokud bych nemohl dostati více moudrosti, než jsem tehdy měl, nevěděl bych to nikdy; neboť učitelé náboženství různých sekt chápali tytéž úryvky písma tak různě, že zničili veškerou důvěru ve vyřešení otázky odvoláním se na Bibli.

13 Posléze jsem došel k závěru, že buď musím zůstati v temnotě a zmatku, nebo jinak musím učiniti to, co Jakub uvádí, to jest prositi Boha. Posléze jsem došel k předsevzetí prositi Boha, protože jsem došel k závěru, že dává-li moudrost těm, jimž se moudrosti nedostává, a bude-li dávati štědře a nebude-li kárati, mohu se toho odvážiti.

14 Tedy, v souladu s tím, svým rozhodnutím prositi Boha, odebral jsem se do lesa, abych se o to pokusil. Bylo to z rána krásného jasného dne, časně na jaře osmnáct set a dvacet. Bylo to po prvé v mém životě, kdy jsem takový pokus učinil, neboť uprostřed všech svých úzkostí jsem se dosud nikdy nepokusil modliti se nahlas.

15 Poté, co jsem se odebral na místo, kam jsem si dříve naplánoval jíti, a poté, co jsem se rozhlédl kolem sebe a shledal jsem, že jsem sám, poklekl jsem a počal jsem Bohu předkládati přání svého srdce. Sotva jsem tak učinil, byl jsem ihned uchvácen nějakou mocí, která mne zcela přemohla a měla na mne tak udivující vliv, že mi svázala jazyk, takže jsem nemohl mluviti. Kolem mne se soustředila hustá temnota a po nějaký čas se mi zdálo, jako bych byl odsouzen k náhlému zničení.

16 Ale použiv veškerou svou moc, abych volal k Bohu, aby mne vysvobodil z moci tohoto nepřítele, který mne uchvátil, a právě v té chvíli, kdy jsem propadal zoufalství a poddával se zničení – ne domnělé záhubě, ale moci nějaké skutečné bytosti z neviditelného světa, jež měla tak podivuhodnou moc, jakou jsem nikdy dříve v žádné bytosti nepocítil – právě v té chvíli velikého strachu jsem spatřil sloup světla přesně nad svou hlavou, převyšující jas slunce, který ponenáhlu sestupoval, dokud nespočinul na mně.

17 Jakmile se objevil, shledal jsem, že jsem vysvobozen od nepřítele, který mne poutal. Když světlo spočinulo na mně, spatřil jsem dvě Bytosti, jejichž jas a sláva se vymyká veškerému popisu, stojící nade mnou ve vzduchu. Jedna z nich ke mně promluvila, nazývajíc mne jménem, a řekla, ukazujíc na druhou – Toto je můj Milovaný Syn. Slyš Jej!

18 Přišel jsem se dotázati Pána se záměrem dozvěděti se, která ze všech sekt je správná, abych mohl věděti, ke které se mám připojiti. Jakmile jsem se, tudíž, vzpamatoval, takže jsem byl schopen mluviti, zeptal jsem se Bytostí, jež stály ve světle nade mnou, která ze všech sekt je správná (neboť v této době nikdy nevstoupilo do mého srdce, že všechny jsou na omylu) – a ke které se mám připojiti.

19 Bylo mi odpověděno, že se nesmím připojiti k žádné z nich, neboť všechny jsou na omylu; a Bytost, jež mne oslovila, řekla, že všechna jejich kréda jsou v jejích očích ohavností; že oni vyznavači se všichni mýlí; že se přibližují ke mně rty svými, ale srdce jejich je daleko ode mne, učí jako nauky přikázání lidská, majíce podobu božskosti, ale popírají moc její.

20 Opět mi zakázal připojiti se k jakékoli z nich; a mnoho dalších věcí mi řekl, které nemohu zapsati v této době. Když jsem opět přišel k sobě, shledal jsem, že ležím na zádech hledě vzhůru do nebe. Když se světlo vzdálilo, neměl jsem žádnou sílu; ale brzy se vzchopiv do určité míry, šel jsem domů. A když jsem se opřel o krb, matka se zeptala, co se stalo. Odpověděl jsem: „Nedělej si starosti, všechno je v pořádku – je mi docela dobře.“ Potom jsem matce řekl: „Zjistil jsem sám pro sebe, že presbyteriánství není pravdivé.“ Zdá se, jako by si protivník byl vědom, na samém počátku mého života, že jsem byl určen, abych se projevil jako rušitel a sužovatel jeho království; proč by se jinak moci temnoty spolčily proti mně? Proč ten odpor a pronásledování, jež vyvstaly proti mně, téměř v mém dětství?

21 Několik málo dnů poté, co jsem měl toto vidění, jsem se náhodou ocitl ve společnosti jednoho metodistického kazatele, jenž byl velmi činný ve dříve zmíněném náboženském rozruchu; a rozmlouvaje s ním o náboženských věcech, využil jsem příležitosti, abych mu podal zprávu o vidění, které jsem měl. Byl jsem velice překvapen jeho chováním; stavěl se k mému sdělení nejen lehkovážně, ale s velikým pohrdáním řka, že to všechno je od ďábla, že v těchto dnech nejsou takové věci jako vidění nebo zjevení; že všechny tyto věci ustaly s apoštoly a že nikdy více nebudou.

22 Brzy jsem však shledal, že mé vyprávění tohoto zážitku vzbudilo proti mně mezi vyznavači náboženství velmi značnou zaujatost a bylo příčinou velikého pronásledování, které nadále vzrůstalo; a i když jsem byl bezvýznamným chlapcem, pouze ve věku mezi čtrnácti a patnácti lety, a mé poměry v životě byly takové, že neučinily chlapce ve světě důležitým, přesto muži vysokého postavení věnovali pozornost postačující pro rozjitření veřejného mínění proti mně a vyvolání těžkého pronásledování; a toto bylo běžné mezi všemi sektami – všechny se spojily, aby mne pronásledovaly.

23 To mne tehdy, a od oné doby často, vedlo k vážnému uvažování, jak je velmi podivné, že bezvýznamný chlapec, ve věku něco přes čtrnáct let, a také ten, jenž byl odsouzen k nutnosti získávati skrovné živobytí svou denní prací, má býti považován za postavu natolik důležitou, aby přitáhl pozornost významných lidí z nejoblíbenějších sekt oněch dnů, a to způsobem, že to v nich vyvolalo ducha nanejvýš těžkého pronásledování a spílání. Ale ať to bylo podivné nebo ne, bylo tomu tak a bylo to pro mne často příčinou velikého zármutku.

24 Přesto však bylo skutečností, že jsem spatřil vidění. Od té doby jsem myslíval na to, že se cítím velmi podobně jako Pavel, když pronášel svou obhajobu před králem Agrippou a podával zprávu o vidění, které měl, když viděl světlo a slyšel hlas; ale přesto bylo jen málo těch, kteří mu uvěřili; někteří řekli, že je nepoctivý, jiní řekli, že je šílený; a vysmívali se mu a spílali mu. Ale toto všechno nezničilo skutečnost jeho vidění. On viděl vidění, on věděl, že ho viděl, a žádná pronásledování pod nebem to nemohla změniti; a i když ho pronásledovali až k smrti, přesto věděl, a věděl to až do svého posledního dechu, že viděl světlo i slyšel hlas mluvící k němu, a veškerý svět ho nemohl přinutiti, aby myslel nebo věřil jinak.

25 Tak tomu bylo se mnou. Skutečně jsem viděl světlo a uprostřed onoho světla jsem viděl dvě Bytosti a ony opravdu mluvily ke mně; a i když jsem byl nenáviděn a pronásledován kvůli tomu, že jsem řekl, že jsem viděl vidění, přesto bylo pravdivé; a zatímco mne pronásledovali, spílali mi a mluvili lživě proti mně všeliké zlo kvůli tomu, že jsem to řekl, byl jsem pohnut, abych si v srdci řekl: Proč mne pronásledujete kvůli tomu, že mluvím pravdu? Skutečně jsem viděl vidění; a kdo jsem já, abych mohl odporovati Bohu, nebo proč si svět myslí, že mne přinutí popříti to, co jsem skutečně viděl? Neboť jsem viděl vidění; věděl jsem to a věděl jsem, že Bůh to ví, a nemohl jsem to popříti, aniž jsem se odvážil to učiniti; přinejmenším jsem věděl, že kdybych tak učinil, prohřešil bych se proti Bohu a došel odsouzení.

26 Moje mysl byla nyní upokojena ohledně sektářského světa – že není mou povinností připojiti se ke kterékoli z nich, ale že mám pokračovati, jak jsem, dokud nebudu dále poučen. Shledal jsem, že svědectví Jakubovo je pravdivé – že člověk, jemuž se nedostává moudrosti, může prositi Boha a obdržeti, a nebude kárán.

27 Pokračoval jsem v životě ve svých běžných pracích, až do dvacátého prvního září jeden tisíc osm set dvacet tři, celý čas trpě kruté pronásledování z rukou všech tříd lidí, jak nábožných, tak nenábožných, protože jsem nadále tvrdil, že jsem viděl vidění.

28 V rozmezí času, který uplynul mezi dobou, kdy jsem měl vidění, a rokem osmnáct set a dvacet tři – maje zakázáno připojiti se k jakékoli náboženské sektě oněch dnů a jsa velmi útlého věku a pronásledován těmi, kteří měli býti mými přáteli a chovati se ke mně laskavě, a jestliže se domnívali, že jsem byl oklamán, měli se pokusiti správným a láskyplným způsobem mne napraviti – byl jsem ponechán veškerým druhům pokušení; a stýkaje se se všemi druhy společnosti, často jsem upadal do mnoha pošetilých omylů a projevoval jsem slabost mládí a křehkosti lidské povahy; které, je mi to líto říci, mne vedly k různým pokušením, nepřijatelným v očích Božích. Učiniv toto přiznání, nikdo se nemusí domnívati, že jsem byl vinen jakýmikoli velikými neboli zhoubnými hříchy. Sklon dopouštěti se takových nikdy nebyl v mé povaze. Ale byl jsem vinen lehkomyslností a někdy jsem se stýkal s veselou společností atd., neslučitelnou s charakterem, jaký má býti uchováván tím, kdo byl povolán Bohem, jako jsem byl já. Ale to se nebude zdáti velmi podivné nikomu, kdo si vzpomíná na mé mládí a je obeznámen s mou přirozeně veselou povahou.

29 V důsledku těchto věcí jsem se často cítil pro své slabosti a nedokonalosti odsouzen; když jsem se večer výše zmíněného dvacátého prvního září poté, co jsem odešel na své lože k spánku, odebral k modlitbě a úpěnlivé prosbě k Všemohoucímu Bohu o odpuštění všech svých hříchů a bláhovostí a také kvůli projevu pro sebe, abych mohl poznati svůj stav a postavení před ním; neboť jsem měl plnou důvěru v získání božského projevu, poněvadž jsem dříve jeden měl.

30 Zatímco jsem tak volal k Bohu, povšiml jsem si světla objevujícího se v mém pokoji, kterého nadále přibývalo, až byl pokoj jasnější než v poledne, když se náhle u mého lože objevila postava stojící ve vzduchu, neboť její nohy se nedotýkaly podlahy.

31 Měl volné roucho nanejvýš pronikavé bělosti. Byla to bělost přesahující cokoli pozemské, co jsem kdy viděl; aniž věřím, že by jakákoli pozemská věc mohla vypadati tak nesmírně bělostně a zářivě. Ruce měl holé, a paže také, trochu nad zápěstí; rovněž, také, měl holá chodidla, stejně jako nohy, trochu nad kotníky. Hlavu a krk měl také holé. Mohl jsem si povšimnouti, že na sobě nemá jiného oděvu než toto roucho, jelikož bylo rozhaleno, takže jsem mohl viděti jeho hruď.

32 Nejenže jeho roucho bylo nesmírně bílé, ale celá jeho osoba byla nepopsatelně nádherná a tvář jeho vpravdě jako blesk. Pokoj byl nesmírně jasný, ale ne tak velmi zářivý jako bezprostředně kolem jeho osoby. Když jsem na něj poprvé pohlédl, bál jsem se; ale strach mne brzy opustil.

33 Nazval mne jménem a řekl mi, že je poslem poslaným ke mně z přítomnosti Boží a že se jmenuje Moroni; že Bůh má pro mne dílo, které mám vykonati; a že mé jméno má býti pokládáno za dobré i zlé mezi všemi národy, pokoleními a jazyky, neboli že má býti mezi všemi lidmi vyslovováno jak v dobrém, tak ve zlém.

34 Řekl, že existuje uložená kniha, psaná na zlatých deskách, podávající zprávu o dřívějších obyvatelích tohoto kontinentu a o prameni, z něhož vzešli. Také řekl, že v ní je obsažena plnost věčného evangelia, jak byla předána Spasitelem dávným obyvatelům;

35 Také že existují dva kameny ve stříbrných obrubách – a tyto kameny, připevněné k náprsníku, tvoří to, co se nazývá Urim a Thumim – uložené s deskami; a vlastnictví a používání těchto kamenů je to, co určovalo v dávných neboli dřívějších dobách „vidoucí“; a že Bůh je připravil se záměrem přeložení oné knihy.

36 Pověděv mi tyto věci, započal s citováním proroctví Starého zákona. Nejprve citoval část třetí kapitoly Malachiášovy; a citoval také čtvrtou neboli poslední kapitolu téhož proroctví, i když s malou odchylkou od toho, co je psáno v našich Biblích. Namísto citování prvního verše tak, jak je zapsán v našich knihách, citoval ho takto:

37 Neboť vizte, přichází den, který bude hořeti jako pec, a všichni pyšní, ano, a všichni ti, kteří si počínají zlovolně, budou hořeti jako strniště; neboť ti, kteří přicházejí, je spálí, praví Pán zástupů, takže jim to neponechá ani kořene, ani větve.

38 A opět, pátý verš citoval takto: Vizte, zjevím vám Kněžství rukou Eliáše, proroka, před příchodem velikého a hrozného dne Páně.

39 Také další verš citoval odchylně: A on zasadí do srdce dětí zaslíbení učiněná otcům a srdce dětí se obrátí k jejich otcům. Kdyby tomu tak nebylo, celá země by byla zcela zpustošena při jeho příchodu.

40 Kromě těchto citoval jedenáctou kapitolu Izaiášovu řka, že bude brzo naplněna. Citoval také třetí kapitolu Skutků, dvacátý druhý a dvacátý třetí verš, přesně tak, jak stojí v našem Novém zákoně. Řekl, že onen prorok je Kristus; ale ten den ještě nepřišel, kdy ti, kteříž nechtějí slyšeti hlasu jeho, budou odříznuti z prostředku lidu, ale brzy přijde.

41 Také citoval druhou kapitolu Joelovu, od dvacátého osmého verše do posledního. Také řekl, že toto ještě není naplněno, ale brzy bude. A dále uvedl, že má brzy přijíti plnost pohanů. Citoval mnohé další úryvky z písem a poskytl mnohá vysvětlení, která zde nemohou býti zmíněna.

42 Opět, pravil mi, že až dostanu ony desky, o kterých mluvil – neboť čas, kdy mají býti získány, ještě nebyl naplněn – nemám je ukazovati žádné osobě; ani náprsník s Urimem a Thumimem; pouze těm, jimž mi bude přikázáno je ukázati; kdybych tak učinil, měl jsem býti zničen. Zatímco se mnou hovořil o těchto deskách, otevřelo se mé mysli vidění, takže jsem viděl místo, kde byly desky uloženy, a to tak jasně a zřetelně, že jsem to místo opět poznal, když jsem ho navštívil.

43 Po tomto sdělení jsem viděl, že světlo v pokoji se počalo soustřeďovati bezprostředně kolem osoby toho, který ke mně promlouval, a to tak pokračovalo, až pokoj zůstal opět temný, kromě světla těsně kolem něho; a pak jsem náhle uviděl jakoby průchod otevřený přímo nahoru do nebe, a on stoupal, až zcela zmizel, a pokoj zůstal tak, jak byl předtím, než se objevilo toto nebeské světlo.

44 Ležel jsem hloubaje o jedinečnosti toho výjevu a podivuje se velice tomu, co mi bylo řečeno tímto neobyčejným poslem; když tu jsem si uprostřed svého meditování náhle povšiml, že se můj pokoj začíná opět rozsvěcovati, a, jakoby v okamžiku, byl tentýž nebeský posel opět u mého lože.

45 Započal a opět vyprávěl zcela tytéž věci, které vyprávěl při své první návštěvě, bez sebemenší odchylky; což učiniv, zpravil mne o velikých soudech, které přicházejí na zemi, s velikými pustošeními hladem, mečem a morem; a že tyto bolestné soudy přijdou na zemi v tomto pokolení. Dovyprávěv tyto věci, opět vystoupil, jako to učinil dříve.

46 Tak hluboké byly dojmy učiněné na mou mysl v té době, že se mi spánek vytratil z očí a já jsem ležel přemožen v úžasu nad tím, co jsem viděl i slyšel. Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem téhož posla opět spatřil u svého lože a slyšel jsem ho opět vyprávěti neboli opakovati mi tytéž věci jako dříve; a přidal varování pro mne pravě mi, že Satan se bude snažiti pokoušeti mne (v důsledku nuzných poměrů rodiny mého otce), abych získal desky se záměrem obohatiti se. Toto mi zakázal řka, že nesmím míti při získávání desek na zřeteli žádný jiný cíl než oslaviti Boha a nesmím býti ovlivněn žádnou jinou pohnutkou než budováním jeho království; jinak bych je získati nemohl.

47 Po této třetí návštěvě opět vystoupil do nebe jako dříve a já jsem byl opět ponechán o samotě, abych přemítal o neobvyklosti toho, co jsem právě zažil; když téměř ihned poté, co ode mne nebeský posel vystoupil po třetí, zakokrhal kohout a já jsem shledal, že nastává den, takže naše rozmluvy musely zabrati onu celou noc.

48 Krátce poté jsem vstal ze svého lože a jako obvykle jsem šel konati nutné práce toho dne; ale pokoušeje se pracovati jako jindy, shledal jsem, že mé síly jsou tak vyčerpány, že mne to učinilo zcela neschopným. Můj otec, který pracoval společně se mnou, si povšiml, že se mnou něco není v pořádku, a řekl mi, abych šel domů. Vykročil jsem s úmyslem jíti domů; ale pokoušeje se přelézti plot ven z pole, kde jsme byli, síly mne zcela opustily a já jsem bezmocně spadl na zem a po nějaký čas jsem naprosto nic nevnímal.

49 První věc, na kterou si mohu vzpomenouti, byl hlas promlouvající ke mně, nazývaje mne jménem. Vzhlédl jsem a spatřil jsem téhož posla stojícího nad svou hlavou obklopeného světlem jako dříve. Poté mi opět vyprávěl vše, co mi vyprávěl předešlé noci, a přikázal mi, abych šel za svým otcem a pověděl mu o vidění a přikázáních, jež jsem obdržel.

50 Poslechl jsem; vrátil jsem se k otci na pole a vše jsem mu vypravoval. Odpověděl mi, že to je od Boha, a řekl mi, abych šel a učinil, jak mi posel přikázal. Opustil jsem pole a šel jsem na místo, kde, jak mi pověděl posel, byly uloženy desky; a díky zřetelnosti vidění, které jsem ohledně něho měl, jsem poznal ono místo v okamžiku, kdy jsem tam dorazil.

51 Blízko vesnice Manchester v kraji Ontario ve státě New York vystupuje pahorek značné velikosti, a nejvyvýšenější ze všech v okolí. Na západní straně tohoto pahorku, nedaleko od vrcholku, pod kamenem značné velikosti, ležely desky uložené v kamenné schránce. Tento kámen byl silný a zaoblený uprostřed horní strany a užší směrem k okrajům, takže jeho střední část byla viditelná nad zemí, ale okraj kolem dokola byl přikryt zeminou.

52 Odstraniv zeminu, vzal jsem si sochor, který jsem vklínil pod okraj kamene, a s trochou námahy jsem ho nadzvedl. Nahlédl jsem dovnitř a tam jsem vskutku spatřil desky, Urim a Thumim a náprsník, jak uvedl posel. Schránka, ve které ležely, byla zhotovena přikládáním kamenů k sobě v nějakém druhu malty. Na dně schránky byly položeny napříč schránkou dva kameny a na těchto kamenech ležely desky a s nimi ostatní věci.

53 Pokusil jsem se je vyjmouti, ale posel mi to zakázal a opět mne zpravil o tom, že doba pro jejich vynesení ještě nepřišla, ani nepřijde, dokud neuběhnou čtyři roky od této doby; ale řekl mi, že mám na to místo přijíti přesně za rok od této doby a že se tam se mnou setká a že tak mám činiti nadále, dokud nepřijde čas k získání desek.

54 Podle toho, jak mi bylo přikázáno, přicházel jsem na konci každého roku a pokaždé jsem tam našel téhož posla a při každé naší rozmluvě jsem od něj obdržel poučení a znalost ohledně toho, co se Pán chystá učiniti a jak a jakým způsobem má býti vedeno jeho království v posledních dnech.

55 Jelikož hmotné poměry mého otce byly velmi omezené, byli jsme nuceni pracovati vlastníma rukama, jsouce najímáni na jednodenní práci i jinak, jak jsme měli příležitost. Někdy jsme byli doma a někdy mimo a neustálou prací nám bylo umožněno získati dostatečné živobytí.

56 V roce 1823 potkala rodinu mého otce veliká strast následkem smrti mého nejstaršího bratra Alvina. V měsíci říjnu, roku 1825, jsem byl najat starým váženým mužem, který se jmenoval Josiah Stoal, jenž žil v kraji Chenango ve státě New York. Slyšel něco o stříbrném dole, který byl otevřený Španěly v Harmony v kraji Susquehanna ve státě Pensylvánie; a předtím, než si mne k sobě najal, kopal, aby, možno-li, ten důl objevil. Poté, co jsem k němu šel bydleti, vzal mne a zbytek svých dělníků, abychom kopali a hledali stříbrný důl, na čemž jsem i nadále pracoval téměř měsíc bez úspěchu v našem počínání a nakonec jsem starého váženého muže přesvědčil, aby v kopání a jeho hledání ustal. Odtud povstal velmi rozšířený příběh o tom, že jsem byl hledačem pokladů.

57 Během této doby, kdy jsem byl takto zaměstnán, měl jsem v onom místě ubytování a stravu u pana Isaaca Halea; tam jsem po prvé uviděl svou manželku (jeho dceru) Emmu Haleovou. 18. ledna 1827 jsme byli oddáni, zatímco já jsem byl ještě zaměstnán ve službě pana Stoala.

58 Kvůli svému neustálému tvrzení, že jsem viděl vidění, mne pronásledování stále doprovázelo a rodina otce mé manželky velice odporovala tomu, abychom byli oddáni. Byl jsem, tudíž, nucen ji vzíti jinam; tak jsme odešli a byli jsme oddáni v domě smírčího soudce Tarbilla v South Bainbridge v kraji Chenango ve státě New York. Ihned po svém sňatku jsem pana Stoala opustil a odešel jsem k svému otci a v onom období jsem hospodařil s ním.

59 Posléze přišel čas k získání desek, Urimu a Thumimu a náprsníku. Dvacátého druhého dne měsíce září jeden tisíc osm set dvacet sedm, odešed jako obvykle na konci dalšího roku na místo, kde byly uloženy, mi je tentýž nebeský posel vydal s tímto příkazem: že za ně budu zodpovědný; že když o ně přijdu lhostejností nebo nějakou svou nedbalostí, budu odříznut; ale že když využiji veškerého svého úsilí, abych je uchoval, dokud si pro ně on, posel, nepřijde, budou ochraňovány.

60 Brzy jsem zjistil důvod, proč jsem obdržel tak přísné příkazy, abych je uchovával v bezpečí, a proč posel řekl, že až učiním, co je požadováno z mé ruky, přijde si pro ně. Neboť jakmile bylo známo, že je mám, bylo použito nezměrné úsilí, aby mi je vzali. Každý úskok, jenž mohl býti vymyšlen, byl k onomu účelu použit. Pronásledování nabylo na síle a bylo krutější než dříve, a zástupy byly neustále ve střehu, aby mi je vzaly, možno-li. Ale moudrostí Boží zůstaly bezpečně v mých rukou, dokud jsem s nimi neuskutečnil to, co bylo požadováno z mé ruky. Když si, podle úmluvy, pro ně posel přišel, vydal jsem mu je; a on je má ve své péči do tohoto dne, což je druhý den měsíce května jeden tisíc osm set třicet osm.

61 Rozruch však stále pokračoval a pověst se svými tisíci jazyky byla neustále zaměstnána šířením nepravd o rodině mého otce a o mně. Kdybych měl vyprávěti tisícinu z nich, zaplnilo by to knihy. Pronásledování se však stalo tak nesnesitelným, že jsem byl nucen opustiti Manchester a jíti se svou manželkou do kraje Susquehanna ve státě Pensylvánie. Zatímco jsme se připravovali na cestu – byli jsme velmi chudí a pronásledování na nás tak těžce doléhalo, že nebyla žádná pravděpodobnost, že na tom budeme kdy jinak – uprostřed svých strastí jsme našli přítele ve váženém muži, který se jmenoval Martin Harris, jenž k nám přišel a dal mi padesát dolarů, aby nám pomohl v naší cestě. Pan Harris byl obyvatelem okresu Palmyra v kraji Wayne ve státě New York a farmářem s dobrou pověstí.

62 Touto pomocí v příhodném čase mi bylo umožněno dosáhnouti místa svého určení v Pensylvánii; a ihned po svém příchodu tam jsem započal s přepisováním znaků z desek. Přepsal jsem jich značný počet a prostřednictvím Urimu a Thumimu jsem některé z nich přeložil, což jsem učinil v době mezi svým příchodem do domu otce své manželky v měsíci prosinci a následujícím únorem.

63 Někdy v tomto měsíci únoru výše zmíněný pan Martin Harris přišel k nám, dostal znaky, které jsem opsal z desek, a odešel s nimi do města New York. Ohledně toho, co se stalo jemu a se znaky, odkazuji na jeho vlastní zprávu o těchto okolnostech, tak jak mi je vyprávěl po svém návratu, což bylo následovně:

64 „Šel jsem do města New York a předložil jsem znaky, které byly přeloženy, s jejich překladem profesoru Charlesu Anthonovi, váženému muži proslulému jeho literárními znalostmi. Profesor Anthon uvedl, že překlad je správný, více než jakýkoli, který dříve viděl přeložený z egyptštiny. Potom jsem mu ukázal ty, které ještě přeloženy nebyly, a on řekl, že jsou egyptské, kaldejské, assyrské a arabské; a řekl, že to jsou pravé znaky. Dal mi osvědčení osvědčující lidem z Palmyry, že to jsou pravé znaky a že překlad těch z nich, které byly přeloženy, je také správný. Vzal jsem osvědčení a vložil jsem si ho do kapsy a právě jsem opouštěl dům, když mne pan Anthon zavolal zpět a zeptal se mne, jak ten mladý muž zjistil, že zlaté desky byly na místě, kde je našel. Odpověděl jsem, že mu to zjevil anděl Boží.

65 Potom mi řekl: ‚Dovolte, abych se na to osvědčení podíval.‘ Vyndal jsem ho tedy z kapsy a podal jsem mu ho, načež on ho vzal a roztrhal ho na kousky řka, že nyní nejsou žádné takové věci jako služba andělů, a že přinesu-li mu desky, on je přeloží. Zpravil jsem ho, že část desek je zapečetěna a že mi bylo zakázáno přinésti je. Odpověděl: ‚Nemohu čísti zapečetěnou knihu.‘ Opustil jsem ho a šel jsem k dr. Mitchellovi, jenž potvrdil, co profesor Anthon řekl jak ohledně znaků, tak překladu.“

· · · · · · ·

66 Pátého dne měsíce dubna 1829 přišel ke mně domů Oliver Cowdery, do kteréžto doby jsem ho nikdy neviděl. Oznámil mi, že uče ve škole poblíž místa, kde bydlí můj otec, a můj otec jsa jedním z těch, kdo posílal děti do školy, docházel po nějakou dobu k němu domů na ubytování a na stravu, a zatímco tam byl, rodina mu vyprávěla o okolnostech toho, jak jsem obdržel desky, a tedy přišel, aby se mne na to dotázal.

67 Dva dny po příchodu pana Cowderyho (bylo to 7. dubna) jsem započal překládati Knihu Mormonovu a on pro mne začal psáti.

· · · · · · ·

68 Stále jsme pokračovali v práci na překladu, když, následujícího měsíce (květen 1829), jsme určitého dne šli do lesa, abychom se modlili a tázali se Pána ohledně křtu na odpuštění hříchů, jenž jsme našli zmíněný v překladu desek. Zatímco jsme byli takto zaměstnáni, modlíce se a vzývajíce Pána, v oblaku světla sestoupil z nebe posel a vloživ ruce své na nás vysvětil nás řka:

69 Vám, spoluslužebníci moji, ve jménu Mesiáše, předávám kněžství Aronovo, které drží klíče služby andělů a evangelia pokání a křtu ponořením na odpuštění hříchů; a to již nebude nikdy vzato ze země, až i synové Lévíovi opět budou obětovati oběť Pánu ve spravedlivosti.

70 Řekl, že toto Aronovo kněžství nemá moc vkládání rukou pro dar Ducha Svatého, ale že toto nám bude předáno později; a přikázal nám, abychom šli a byli pokřtěni, a dal nám pokyny, že já mám pokřtíti Olivera Cowderyho a že potom on má pokřtíti mne.

71 Tedy jsme šli a byli jsme pokřtěni. Nejprve jsem já pokřtil jeho a potom on pokřtil mne – načež já jsem vložil ruce na jeho hlavu a vysvětil jsem ho k Aronovu kněžství a potom on vložil ruce na mne a vysvětil mne k témuž kněžství – neboť tak nám bylo přikázáno.*

72 Posel, jenž nás při této příležitosti navštívil a předal nám toto kněžství, pravil, že jméno jeho je Jan, tentýž, jenž je v Novém zákoně nazýván Janem Křtitelem, a že jedná pod vedením Petra, Jakuba a Jana, kteří drží klíče kněžství Melchisedechova, kteréžto kněžství, řekl, nám bude v příhodném čase předáno, a že já budu nazýván prvním starším Církve a on (Oliver Cowdery) druhým. Bylo to patnáctého dne měsíce května 1829, kdy jsme byli vysvěceni pod rukou tohoto posla a pokřtěni.

73 Ihned, jakmile jsme se vynořili z vody poté, co jsme byli pokřtěni, jsme obdrželi veliká a velkolepá požehnání od našeho Nebeského Otce. Jakmile jsem pokřtil Olivera Cowderyho, Duch Svatý spočinul na něm a on se postavil a prorokoval mnoho věcí, které brzy nastanou. A opět, jakmile jsem byl já pokřtěn jím, také jsem měl ducha proroctví, načež, postaviv se, prorokoval jsem o vzestupu této Církve a mnoha dalších věcech spojených s Církví a tímto pokolením dětí lidských. Byli jsme naplněni Duchem Svatým a radovali jsme se v Bohu svého spasení.

74 Protože naše mysl byla nyní osvícena, počali jsme míti písma otevřená svému porozumění a pravý význam a záměr jejich záhadnějších úryvků zjevený nám způsobem, kterého jsme nikdy dříve nemohli dosáhnouti, aniž bychom kdy dříve na to pomysleli. Prozatím jsme byli nuceni zachovávati v tajnosti okolnosti týkající se toho, že jsme obdrželi kněžství a byli pokřtěni, kvůli duchu pronásledování, který se již sám o sobě v sousedství projevoval.

75 Čas od času nám hrozilo, že budeme napadeni, a to také od vyznavačů náboženství. A jejich záměry napadnouti nás byly mařeny pouze vlivem rodiny otce mé manželky (pod Božskou prozřetelností), která začala býti vůči mně velmi přátelská a která odporovala lůze, a byli ochotni mi dovoliti, abych pokračoval v díle překládání bez přerušování; a tudíž nám nabídli a slíbili ochranu před veškerým nezákonným působením, tak dalece, jak byli schopni.